«2024

Zelení jako rudí

Záchrana klimatu za cenu jakýchkoli obětí se stala novou ideologií, kterou progresivistická levice bourá kapitalismus. Není to jen kulturní válka, jsme přímo ve válce náboženské.

Greta Thunbergová, bývalá teenagerská hvězda zasedání světových průmyslníků a politických špiček v Davosu či v newyorském sídle OSN, se nedávno přihlásila k záměru zničit kapitalismus. To ji opravdu světoví průmyslníci a politici, kteří jí na těchto fórech tleskali, neprokoukli dříve?

Dnes je více než jasné, že absurdní (podle bruselského newspeaku „ambiciózní“) úsilí o dosažení uhlíkové neutrality vede k ohrožení dodávek energie, což negativně ovlivní celý evropský průmysl. Ve svých dlouhodobých důsledcích povede tlak na snižování emisí ke snížení konkurenceschopnosti, čímž dojde k poklesu životní úrovně evropských obyvatel i k sociální chudobě. Greta Thunbergová a některá radikální zeleně anarchistická hnutí se k cíli destrukce kapitalismu veřejně přihlásily, mnoho ostatních bojovníků za uhlíkovou neutralitu mlží a mluví o záchraně planety před údajným shořením, záchraně tichomořských ostrovů či všeobecně o vině bílého muže. Záchrana klimatu za cenu jakýchkoli obětí se stala novou ideologií, kterou progresivistická – či chcete-li liberální – levice bourá kapitalismus.

Jak píše klasik, americký ekonom Murray Rothbard: „Liberální levice ve všech svých převlecích je stále s námi a snaží se dostat k absolutní moci. V dlouhodobém horizontu je daleko nebezpečnější než komunisté nejen proto, že je tu s námi, ale protože její program je daleko záludnější, neboť kombinuje socialismus s líbivými prvky demokracie a svobody poznání.“ Jsme v náboženské válce, není to jen kulturní válka. Je náboženská, protože levicový liberalismus je vášnivě přijímaný světonázor, náboženství v nejhlubším slova smyslu podporované vírou. A záchrana klimatu se dnes stala jeho vlajkovou lodí.

Přistoupíme-li byť teoreticky na tezi o nutnosti dosáhnout uhlíkové neutrality pro záchranu klimatu (respektive záchranu Matky země), jde o globální problém. Evropská unie produkuje cca devět procent světových emisí CO2, což je zhruba 3,5 miliardy tun CO2 ročně. Tuto svoji uhlíkovou stopu snižuje EU ročně o cca 20 milionů tun. A vidíme, jaký zmatek to dělá s evropskou energetikou a s rostoucími deficity státních rozpočtů evropských států na zastropování cen energií. Nicméně zbytek světa a zejména Čína navýší každoročně svoji produkci CO2 více než 50x. Nezbláznili jsme se?

Všimli jste si, že by zelená liberální levice někdy nějak kritizovala Čínu za její každoroční příspěvek k navýšení CO2? Naopak, dotacemi vlastně Čínu nepřímo podporujeme, když čínskou výrobu solárních panelů z jejich levných uhelných zdrojů odebírají unijní země za dotační peníze (i z peněženek chudších daňových poplatníků).

Jistě, solární panel vypadá esteticky čistší než uhelná elektrárna. Elektromobil nemá výfuk a větrná elektrárna se elegantně leskne. Ale výroba těchto zařízení je závislá na těžbě drahých kovů v Číně s tragickými dopady na tamní přírodu. A větrné turbíny ani solární panely neumíme po konci životnosti recyklovat, končí na skládkách a stávají se toxickým odpadem.

Jak píše izraelský novinář Daniel Greenfield, „nesmyslné principy environmentalismu jsou estetickým fetišem vyšší třídy. Představují kulturní, nikoli vědecké poznání. Mýtus o čistých procesech je únikem od reality. Tento útěk od reality má vysokou cenu, a to nejen v podobě miliard promrhaných dolarů a životů zničených ekologickými triky, ale i celé krvavé historie levice, která je jen dlouhým útěkem od reality do tyranie.“