«2024

Za třicet let uschly na Šumavě miliony stromů

Národní park Šumava ve své tiskové zprávě připomněl, že před třiceti lety nastala zlomová událost v dějinách parku, kdy proběhl první velkoplošný rozpad lesa v historii České republiky. Gradace lýkožrouta smrkového probíhala od Modravských slatí, tedy od vrcholů Mokrůvek, přes Špičák, Blatný vrch až do Podroklaní. Jak správně Národní park připomíná, tehdy to laická i odborná veřejnost vnímala jako tragédii, ze které se lesy na Šumavě nevzpamatují. Byl to tehdy opravdu odvážný experiment.

Velmi dobře si na tu dobu pamatuji. Zelené nevládní organizace agresivně napadaly lesníky a politiky, kteří proti kůrovci na Šumavě chtěli zasahovat, obviňovali nás, že jsme ve vleku těžařských loby a chceme v Národním parku kácet, zatímco oni, zelené nevládky, chtějí chránit zelené lesy. V roce 1999 zelené hnutí zahájilo „blokádu“ na Trojmezí, kdy poslední pralesní zbytky a komplex horského lesa podlehly kůrovci, ze kterého se mediálně stal „lékař lesa“. Tehdy vznikla zhoubná myšlenka „bezzásahovosti“. Tato myšlenka není ve prospěch zachování přírody, ale je předurčena pro likvidaci lesů obecně. Tehdy ještě zastánci bezzásahovosti tvrdili, že kůrovec nepřeletí dále než dvě stě metrů. Kůrovec se ale šíří do lesů mimo Národní park.

A jak je to s tím kácením? Připomeňme si, že v loňském roce pokácel Národní park Šumava 240 tisíc vzrostlých smrků, když v tomtéž roce nechal záměrně uschnout žírem kůrovce dalších 300 tisíc smrků. Statisíce pokácených smrků je každoročně se opakující skutečnost, kdy si Národní park ze stamilionových prodejů dřeva vylepšuje své hospodaření. Od onoho památného experimentu uschly v NP Šumava miliony stromů a další miliony napadené kůrovcem byly vytěženy. A masivní usychání a těžby se stále opakují. Zelené nevládky, kde jste?

Skutečnost, že se Národní park Šumava proměnil v standardní lesní těžařský závod není hlavní problém. Hlavním problémem Národního parku je nenapravitelná chyba progresivistické ochrany přírody, která zničila pralesní zbytky na Šumavě. Tato zelená politika zničila historii lesních pralesních fragmentů, které dělaly Šumavu nejcennějším lesním komplexem Evropy. Když vznikal Národní park Šumava, tak se v jeho lesích bylo lokalizováno 135 velkých částí původních lesů a rašelinišť. Každý takový fragment obsahoval nějaký přírodní unikát s výjimečnou částí nenahraditelného a nevyčíslitelného biotopu.

Většinou se to týkalo smrků ve stáří několika staletí. Důkazem toho byl například nález druhého nejstaršího smrku Šumavy od Plešného jezera. Jeho stáří bylo určeno na České zemědělské univerzitě v Praze na více než 559 let. Jeho růst započal již v roce 1444. Ve stejné lokalitě byl nalezen o dvacet šest let starší smrk již dříve, a to v roce 1864. Ještě na počátku devadesátých let stály na Pramenech Vltavy informační cedule, kde se Národní park chlubil se stromy tři sta let starými. Takové a možná ještě starší stromy byly nenávratně zničeny a tím přerušena kontinuita vývoje stromů s nevyčíslitelnou cenou, které nelze jednoduše obnovit za tak krátkou dobu, jako je hodnocených třicet let Národního parku.

Národní park Šumava se dnes chlubí tím, že kůrovcem uschlý les se sám regeneruje a na mnoha místech najdeme smrky vysoké tři až deset metrů. Ale vedení parku i zelené nevládní organizace mlčí o tom, že na třistaleté stromy si budeme muset počkat dalších tři sta let. A tak vzniká otázka, stálo to za to? Měli jsme na Šumavě hluboké zelené lesy s mnoha staletými pralesními zbytky, které jsme vložili do Národního parku. Ochrana přírody je záměrně zničila a dnes se chlubí malými semenáčky a tím, že se les v některých lokalitách samovolně obnovuje. Vidíte v tom nějakou logiku?