Křivoklátsko národním parkem?
Ministr životního prostředí Petr Hladík předložil do vlády a ta následně do Poslanecké sněmovny novelu zákona č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, kdy podstatou novely je vyhlášení Národního parku Křivoklátsko. Ministr se snaží bagatelizovat skutečnost, že proti vyhlášení Křivoklátska je obrovský odpor v regionu, proti je naprostá většina okolních obcí, petice proti vyhlášení podepisují tisíce lidí a koaliční poslanci v Poslanecké sněmovně se snaží novelu upravit.
Kde se bere takový odpor obcí a veřejnosti v regionu? Obce a starostové z ostatních národních parků mají dlouholeté vesměs negativní zkušenosti s fungováním parků a s obcemi na Křivoklátsku komunikují.
Okamžikem vyhlášení parku se vlády nad daným územím ujímá fundamentalistické zelené vedení podporované agresivními nevládními organizacemi, kterým již dávno nejde o ochranu přírody, ale o ochranu „přírodních procesů“, resp. vytváření „divočiny“ a zakládání „nových pralesů“. Příroda a lesy na Křivoklátsku jsou, tak jako byly hluboké lesy na Šumavě, po staletí obhospodařovány lidmi a když křivoklátští na vlastní oči vidí, co se děje s lesy na Šumavě, vyhlášení parku jednoznačně odmítají.
Tisíce hektarů staletých smrkových porostů na Šumavě nechala správa národního parku záměrně uschnout žírem kůrovce na jedné straně a na druhé straně v okolních lesích parku lesnicky zasahuje a každoročně těží a prodává dřevo za stovky milionů korun. Zatímco zelení aktivisté demonstrují před sídlem Lesů ČR v Hradci Králové proti kácení staletých stromů, na Šumavě bez jejich povšimnutí umírají miliony staletých smrků! Ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený se nedávno v médiích pochlubil tím, že se „experiment“ povedl a uschlé lesy sežrané kůrovcem se samy obnovily. Ano, někde ano, ale třeba na Trojmezné ne a někde je to obnova jenom dílčí. Nejsou známé objektivní informace, obnova se vyhodnocuje na hektarových vzorcích a pak se přepočítává na celé území. Nejde však o to, zda se lesy samy obnovují, tak to funguje tisíce let, jde o to, že vedení národních parků naprosto rezignovalo na mimoprodukční funkce lesa, na jeho schopnosti transformovat sluneční energii do výparu, čímž les stabilizuje teploty a chladí okolní krajinu. Stejná situace je v Národním parku České Švýcarsko. Když začalo hořet, vedení první den nevolalo hasiče, protože „ekologie požáru“ je snem každého ředitele národního parku. V nekonečných lesích Kanady je to možná možné, ale ne v kulturní české krajině. Požár jako součást „péče“ o národní parky je dnes v zelené komunitě jedním z vrcholů ochrany přírody. Na požární nebezpečí bylo vedení NP České Švýcarsko kontinuálně upozorňováno obcemi. Bylo jim sděleno, že se nemají dívat na americké akční filmy. Když se stal požár realitou přesahující i ten nejakčnější film, najednou se nikdo k těmto výrokům nehlásil. Vedení Národních parků Šumava i Českého Švýcarska se dnes chlubí tím, jak se les obnovuje a pro návštěvníky organizují „výlety do divočiny“ (Šumava) či vysuté chodníky a vyhlídky do požářiště (České Švýcarsko). V obou případech však vedení parku zamlčuje skutečnost, že nejprve nechalo uschnout či shořet živý vzrostlý les se všemi následky, které úbytek lesa má.
Pozměňovací návrhy, které leží v Poslanecké sněmovně mají za cíl nedopustit, aby rozhodnutím úzkého „odborného“ vedení národních parků byly ničeny tisíce hektarů vzrostlých lesů. Aby lesy v národních parcích mohly plnit své mimoprodukční funkce, aby nedocházelo ke snižování rozmanitosti přírody a byly zachovány funkce zejména lesních ekosystémů.
Společný text Jiřiny Králíkové, starostky obce Strážný a předsedkyně Svazu obcí NP Šumava a Tomáše Jirsy, senátora
Vyšlo v MF Dnes dne 3. 5. 2025