Paradoxy Národního parku Šumava

Zastánci zelené Šumavy prohráli, zastánci divočiny a bezzásahovosti si díky podpoře vládní koalice ANO s podporou TOP 09 prosadili v zákonech vše, co chtěli. A tak kůrovec, který je v celé republice katastrofou, je na Šumavě chráněn. Když si starostka Strážného stěžuje, že Národní park Šumava (NPŠ) záměrně nechává sežrat kůrovcem staleté lesy v okolí její obce a další bezlesé kopce změní krajinný ráz, ředitel NPŠ ji uklidňuje, že „jde o jednotky tisíc napadených stromů na několika stovkách hektarů lesa“ a že sežrání lesů kůrovcem je tedy nejlepší ochrana přírody.

Nevládní organizace a vědci, resp. „takyvědci“, obhajující bezzásahovost na Šumavě nás po desetiletí ujišťují, že kůrovec doletí nejdále 500 metrů a není tedy důvod obávat se šíření kůrovce z bezzásahových zón do okolních lesů. „Takyvědci“ se ale nepodívali za oceán, kde kanadské vědecké práce popisují, že se kůrovec pomocí větru může šířit na vzdálenost desítek až sto kilometrů za den, a to v počtu, který může tyto vzdálené lesy zničit.

Pro celou republiku hlásá ministr životního prostředí Richard Brabec nutnost zadržovat vodu a obnovovat či stavět vodní nádrže. Na Šumavě bylo v 18. a 19. století vybudováno 9 vodních nádrží (švele nebo klauzy), které dokázaly zadržet 90 tisíc kubíků vody. Platí výzva ministra zadržovat vodu i pro NPŠ? Samozřejmě že ne, v divočině přece není možné zadržovat vodu v člověkem vybudovaných nádržích, a tak se správa parku obnově vodních nádrží s ohledem na divočinu trvale brání.

Celý svět se skládá na záchranu australské fauny a flóry poničené požáry. A na Šumavě vedení parku za podpory ministra Brabce opět otevřelo možnost vypalovat vřesoviště. Takže zadržovat vodu pomocí člověkem vybudovaných nádrží divočina zakazuje, ale člověkem rozdělávané ohně dovoluje. A tak v parku, kde chráníme každého kůrovce, záměrně upálíme tisíce drobných příslušníků šumavské fauny a flóry, kteří ve vřesovištích žijí. Ve srovnání s tím, že strážci parku pokutují „nedovolené vstupy do prvních, nejpřísněji chráněných zón“, aby turisté nepošlapali faunu a flóru, bude vedení parku vypalovat vřesoviště.

Celá údajná bezzásahovost je ale fikce, protože i v prvních zónách pracovníci parku a aktivisté nevládních organizací zadržují vodu odtékající z mokřadů nebo sekají louky, tedy běžně do přírody „zasahují“! Zatímco všude v ČR panuje obava, že uschlé lesy nedokážou zadržovat vodu, v NPŠ platí opak. Suchý les v NPŠ totiž spotřebuje méně vody než les vzrostlý, a tak vlastně park vodu šetří. V Izraeli i v Arábii se snaží zalesnit, aby přitáhli dešťové srážky. Naproti tomu naši „takyvědci“ a aktivisté z nevládních organizací vědomě vzrostlý les ničí a kůrovce nazývají architektem lesa a nerozlišují mezi stromem živým a suchým. Radují se z „přírodních procesů v uschlém lese“ a v tomto duchu vychovali již generaci biologů, kteří opovrhují hospodáři, opovrhují tím, co vytvářely generace lesníků.

Aktivističtí „takyvědci“ již nemusí vážit cestu na uschlé hřebeny Šumavy, dočkali se toho, že les hyne v pahorkatině a skýtá jim potěšení z „úspěchu přírodních procesů“ poblíž jejich domovů. Vědecký mainstream mlčí. Vedení NPŠ tvrdí, že pozitivní úloha lesa v klimatu na horách a „přitahování srážek“ je anachronismem. Šumavský národní park tak ukazuje, do jakých absurdit může dojít ochrana přírody, když ji zákonem svěříme do rukou zelených aktivistů nemajících odpovědnost vůči svému okolí. Je prokázáno, že se povrchová teplota na místě uschlých šumavských hřebenů pohybuje v letních měsících i přes 60° Celsia a ohřátý teplý vzduch s sebou odnáší veškerou vodní páru, a proto neprší. Na tyto odborné práce nebere park zřetel, protože se mu nehodí do teorie, že divočina a bezzásahovost je nejlepší ochranou přírody.

Souhlasím s tím, že se lesy někde samovolně obnoví, někde ale ne. Avšak například na třistaleté stromy, které vedení parku nechalo záměrně uschnout žírem kůrovce na pramenech Vltavy, si budeme i při samovolné obnově muset počkat dalších tři sta let.

Právo, 19. 2. 2020