Ztráta evropské historické paměti

Skutečnost, že většina evropské společnosti nikdy nezažila totalitní režim, využívá progresivní levice k tomu, aby pod nejrůznějšími bohulibými ideály útočila na naši svobodu, demokracii a kapitalismus. Mnozí z nás, kteří jsme žili v reálném komunismu, cítíme, že například s bojem proti klimatickým změnám přichází také nová totalitní ideologie, která chce měnit svět, naše chování, omezit naši svobodu a znovu a radikálně ovlivňovat naše životy.

Od okamžiku kdy Gretu poslouchají světoví lídři v Davosu a němečtí velkoprůmyslníci si ji zvou na svá zasedání, jsme překročili hranici racionality a nic není nemožné. Stále více politiků, historiků a filosofů se shoduje v tom, že Evropa, či spíše Evropská unie je na cestě ke zkáze, nikdo ale neví, jak tento proces zastavit. Naše ochota podlehnout a shovívavost k nejrůznějším bláznivinám je dána naším blahobytem, bezpečím a dostatkem volného času. A do našich myslí vstupují lidé, kteří varují před koncem tohoto světa díky klimatickým změnám, následováni těmi, kteří vědí, jak by měl krásný nový svět vypadat. Třídit odpad, omezovat používání plastů a šetřit vodou již nestačí.

Z produkce CO2 se stala mantra a zločin, kterému Evropská unie a evropské vlády podřizují průmysl, výrobu a služby. Ačkoli státy Evropské unie produkují celkově pouze 9 % světového CO2, vytyčujeme si jako cíl uhlíkově neutrální společnost. Za minulý rok jsme za cenu obrovských investic snížili evropskou produkci CO2 o 20 milionů tun, zatímco zbytek světa ji zvýšil o 1020 milionů tun, tedy více než padesátkrát! Německo deklaruje v rámci boje proti změně klimatu záměr uzavřít nejen uhelné, ale i jaderné elektrárny. Dodejme, že v ostatních světadílech jsou v provozu tisíce elektráren a výtopen s poloviční účinností, než jsou ty německé. Nezbláznili jsme se? Dokáží evropští spotřebitelé přechod k uhlíkově neutrální energetice zaplatit? Greta je v dobrém slova smyslu trochu cvok a nemá žádné postranní úmysly. Je symbolem a v mediálním světě dobře prodaným marketingem. Aktivisté v boji proti klimatu však mnoho dalších úmyslů mají a více či méně otevřeně je dávají najevo. Když jeden z nich kdysi prohlásil, že by manažeři měli za cestu letadlem dostávat několik ran bičem, netušili jsme, že o několik let později budou němečtí ministři slibovat veřejnosti, že již nikdy nepoletí letadlem. První emisními limity pro nové automobily stanovené Evropskou unií byly možná dobře míněné, „vytyčení ambiciózních cílů“ však vyústilo v povinný přechod na elektromobilitu. Je to pouze „ambiciózní cíl“, nebo je aut prostě moc? A opět, dokážeme to zaplatit? A má pravdu vysoký představitel německého automobilového průmyslu, který poznamenal, že si nižší střední třída již auto nikdy nekoupí?

Ničení evropského průmyslu ve jménu ochrany klimatu je pouze doprovodným faktorem ideologického působení progresivní levice. „Změňme systém, zachráníme klima“, je heslo dne. Protože nikdo z politiků nemůže říci, že nechce chránit klima. Na sociálních sítích dobře organizované skupiny vznášejí další a další mnohdy protichůdné požadavky. Aktivisté z nátlakových nevládních organizací zasedají ve všech ministerských komisích pro ochranu klimatu a všechny jejich nápady jsou ihned doprovázeny dotačními programy. V evropských rozpočtech jde o utrácení miliard, protože klima je potřeba chránit za jakoukoli cenu. A tedy i za cenu regulace veřejného a soukromého života, za cenu masivní propagandy i dehonestace všech, kteří projeví v oblasti změn klimatu jiný než vědecký názor. Nepřipomíná Vám to něco?

Právo, 19. září 2019