«2012»

Jsme opravdu izolacionisté a potížisté?

Proč tolik hysterie? Po přečtení novinových komentářů k tomu, že Česko nepodepsalo tzv. fiskální pakt, většinou začínám mít obavy, že v nejbližších dnech bude ČR uvržena zbytkem Evropy do nekompromisní izolace, ze které již nebude návratu.Proto bych rád připomněl, co je smyslem tohoto v médiích často diskutovaného dokumentu. Nejdříve je důležité si uvědomit, jaký důvod vedl evropské politiky k jeho sepsání. Při částečném zjednodušení lze říci, že fiskální pakt je ve svém jádru smlouva mezi německou kancléřkou Merkelovou a premiéry předlužených států eurozóny. Merkelová bude souhlasit s uvolněním dalších německých peněz na pomoc problematickým státům a oni jí na oplátku podepíší, že se nebudou dále zadlužovat.

Nikdo neví, jestli to dotyční politici budou nejen ochotni splnit, ale jestli vůbec budou mít možnost svůj závazek dodržet. Jedna věc je politický slib nebo deklarace a jiná věc je hospodářská realita. Španělsko již nabídlo jeden příklad za všechny, když dalo najevo, že plán úspor, který dojednalo s Evropskou komisí, nebude schopné dodržet. Ono totiž uspořit své obyvatele k smrti prostě nejde. Nebo vlastně jde, ale potom je nikdo nedonutí, aby platili daně.

Němečtí voliči však chtějí alespoň nějakou záruku toho, že nesypou peníze do černé díry. Tou zárukou má být podle Merkelové právě fiskální pakt, který obsahuje závazky jako dluhovou brzdu nebo přísnější uvalování sankcí za překročení povolených rozpočtových limitů. Až do této chvíle by na paktu nebylo vlastně nic tak problematického.Jenomže stejně jako měnová unie ani fiskální pakt není pouze ekonomickou záležitostí.

Naopak obsahuje v sobě čistě politický předpoklad, a to vykročení k utužení fiskální unie. Jak jinak lze chápat zapojení Evropského soudního dvora do kontroly dluhových brzd nebo zavedení de facto hlasovacího kartelu eurozóny – pokud většina států měnového klubu nebude proti, budou muset všechny státy platící eurem hlasovat v Radě pro opatření Evropské komise vůči státům porušujícím rozpočtová pravidla. Smlouva obsahuje ustanovení, podle kterého budou moci pomoc ze stálého záchranného mechanismu ESM získat pouze ty státy eurozóny, které se stanou jejími signatáři. Pro ně má význam k fiskálnímu paktu přistoupit. Stejně jako pro kancléřku Merkelovou, která získá papír, kterým bude moci před voliči obhajovat „středomořské záchranářské práce“.

Pro Českou republiku neexistuje důvod k fiskálnímu paktu přistoupit, kromě obav, že budeme považováni za sabotéry, kteří se staví do cesty ostatním. To je nesmysl, jak neustále opakuje premiér Nečas, nepodepsáním paktu totiž nikomu nic neblokujeme. Fiskální pakt může vstoupit v platnost bez české účasti, ale i třeba bez účasti Irska, které o něm bude pořádat referendum.Další oblíbená námitka, že se dostaneme z hlavního proudu integrace na periferii a bude na nás nahlíženo jako na potížisty, má asi tak stejnou váhu jako výše zmíněný argument. Kdyby ti, co tuto mantru dokola opakují, místo samolibého čtení vlastních článků občas nahlédli například do německého tisku, přišli by na to, že Němci nepovažují za potížisty Čechy, kteří nepodepsali fiskální pakt, ale státy, které žijí na úkor jejich peněženek a zatěžují již tak napjaté německé veřejné finance. Ač se to často neříká, ani německá státní kasa zrovna nepřetéká. Nejen sjednocení země vyšlo draze a německý dluh je v celkové hodnotě (ne co se týče podílu vůči HDP země) nejvyšší z celé EU. Záchrana eurozóny může Němce zadlužit ještě více.

A na závěr musím připomenout i něco z evropské historie a současnosti. Evropská unie není stádním společenstvím a doufám, že ani nikdy nebude. Jednotlivé státy se na základě svých společenských a hospodářských potřeb rozhodovaly k účasti či neúčasti na jednotlivých aspektech integrace. Například Polsko, které je v současnosti považováno za vzor evropanství, si při vyjednávání Lisabonské smlouvy vymohlo výjimku z aplikace Listiny základních práv EU. Velká Británie a Dánsko se zase jako jediní členové EU nemusí účastnit měnové unie, přičemž Dánsko je vyjmuto i z opatření k evropskému občanství, ze spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí a z obranných aspektů unijní zahraniční a bezpečnostní politiky. Další státy se zase neúčastní Schengenu nebo společného patentu. Česká republika a Velká Británie pak prostě jenom v současnosti nejsou účastny fiskálního paktu.

Českobudějovický deník, 21. 3. 2012