Korespondenční volba může přinést více škody než užitku

Hlavním argumentem proti korespondenční volbě stojí skutečnost, že základním principem voleb v České republice je osobní a tajné hlasování a hlavním smyslem voleb je zajistit svobodnou volbu každého voliče. Volební zákon chápe tajné hlasování jako povinnost a volební komise nesmí umožnit hlasovat nikomu, kdo se neodebral za plentu a nevložil hlasovací lístek do úřední obálky. To není právní „purismus“, to jsou ústavně zakotvené zásady, o které jsme po letech manifestačního hlasování pro kandidáty Národní fronty v roce 1989 bojovali. Britští autoři Sarah Birch a Bob Watt dobře popisují, proč je tajné hlasování tak důležité: „V soukromí hlasovací kabiny může volič volit libovolným způsobem, který si vybere a může tak učinit z jakéhokoliv důvodu, ať už je dobrý nebo špatný. Není odpovědný nikomu kromě svého vlastního svědomí. Pokud je však tajnost hlasování narušena, vzniká možnost, že bude volič odpovědný někomu jinému. Jestliže úprava lístků probíhá společně v rámci jedné rodiny nebo mezi přáteli, svědomí jednotlivých voličů může ustoupit druhým z důvodů loajality ke skupině nebo rodinných vazeb.“ Jak k tomu dodává ústavní právník Marek Antoš, „Nelze nic namítat proti tomu, aby se v rodině nebo mezi přáteli diskutovalo o politických otázkách, a to ani tehdy, pokud jeden druhého přesvědčuje o tom, koho volit. Nakonec je to však pouze volič, který se v soukromí volební místnosti rozhodne, komu svůj hlas odevzdá. Pokud se však volební akt přesune do jiného, nekontrolovaného prostředí, tato volnost vůle se výrazně omezí.“

Vedle omezení svobody hlasování jednotlivých voličů existuje i riziko kupování hlasů. V minulosti jsme byli svědky případů, kdy lokální „šíbři“ kupovali hlasy některých voličů. Ale v těchto případech nikdy nešlo ověřit, zda volič za plentou opravdu vložil „koupenou“ kandidátní listinu do obálky. I když do volební místnosti vstupoval pouze s jedním volebním lístkem, u volební komise jich vždy mohl dostat celou novou sadu. V případě korespondenčního hlasování je však možné vyplnit lístek přímo před třetí osobou a rovnou odeslat nebo jej dokonce „prodat“ někomu třetímu. Opravdu nám mohou protagonisté korespondenční volby garantovat, že k tomu mezi cca několika sty tisíci až půl milionem Čechů žijících v zahraničí nedojde?
Z minulosti jsou známy případy, kdy volby, resp. utvoření vládní koalice, rozhodly desítky tisíc hlasů, resp. jeden poslanec. Korespondenční hlasování může například rozhodnout podobu koalice či prezidentskou volbu. A to přestože většina korespondenčně hlasujících lidí v České republice dlouhodobě nežije, neplatí zde daně a nebude nést důsledky svých volebních rozhodnutí.

Rovněž nedávné zkušenosti s korespondenčním hlasováním při prezidentské volbě v USA či soudně nařízené opakování prezidentských voleb v Rakousku z důvodu možného zpochybňování sčítání korespondenčních hlasů jsou významným varováním. Počítání zaslaných hlasů je pomalé, mohou nastat problémy na straně pošty, poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování a kdo bude hlasy sčítat, aby tak nenarostla možnost zneužití? Z mnoha těchto důvodů se obrovsky zvýší možnost úspěšně napadnout volby u soudu. Z vlastní parlamentní zkušenosti si však troufám tvrdit, že potenciální přijetí korespondenčního hlasování je první krok salámové metody, která skončí u elektronického hlasování od domácího počítače, jak si to představují některé digitální politické strany. Schválení korespondenčního hlasování bych považoval za stejnou chybu jako schválení přímé volby prezidenta. I u této parlamentní iniciativy stála TOP09 a následně z této změny ústavy (hlasoval jsem tehdy proti) bolela všechny její tvůrce hlava.

Českobudějovický deník, 10. 1. 2022