«2022»

Ti naivní vědci snad zkouší, co ekosystém vydrží

Tak už je to tady. Ekologičtí aktivisté a nejrůznější vědci okupovali média a tvrdí, jak je požár lesa v Českém Švýcarsku životodárný, jak je pro rozmanitost přírody potřeba, jak se úžasně změní druhová skladba, že vlastně lesy hořely vždycky a je to tedy to nejlepší, co nás mohlo potkat. „Lesní zvěř čeká hostina“, říká jistý akademik do médií a trochu zapomíná, že mnoho lesní zvěře muselo předtím uhořet. Někteří vědci dokonce tvrdí, jak je dobře, že všechno dřevo ponechané v lese shořelo a uvolnilo tak místo novému zrození lesa. Což je v přímém protikladu k dosavadnímu tvrzení jiných vědců, že suché stromy v lese musí zůstat kvůli zetlení, aby umožnily vznik nového a druhově rozmanitého lesa.

Celý ten ekologistický pokřik má jeden důvod v pozadí: nedovolit otevřít veřejnou debatu o současné strategii ochrany přírody v (malých) českých národních parcích, kde necháváme záměrně uschnout žírem kůrovce tisíce hektarů vzrostlých lesů, aby to bylo jako v opravdové divočině v (obrovských) amerických a kanadských národních parcích. Na rozdíl od opravdové americké divočiny jsou naše národní parky zřízeny v kulturní a lidmi upravené krajině a nejčastěji žírem kůrovce usychají bývalé hospodářské lesy. Hospodářské lesy v bývalé lidmi osídlené krajině, kterou uměle měníme na divočinu, tak jak je to na Šumavě. A pak divíme se, že díky bezzásahovým zónám se kůrovec šíří do okolních lesů a máme kůrovcovou kalamitu, stejně se divíme, že suchý les hoří a nerespektuje hranice bezzásahových zón. Není to tak dávno, co ochranáři na Šumavě vážně diskutovali o tom, zda hasit, když hoří v bezzásahové zóně, protože oheň je přírodní živel a člověk proti přírodě nesmí zasahovat. Je to přeci divočina.

Kůrovcové souše tak dnes plápolají jako pochodně bezzásahovosti a bezbřehého aktivismu, kterému podlehlo v podobě bezzásahových území v národních parcích tisíce hektarů lesů. To, čeho se každý zkušený lesník obával, vidíme v tragické podobě požárů v Českém Švýcarsku v přímém přenosu. Sucho, rozjetý turistický ruch, borové a smrkové několikaleté stojící a ležící souše je vražedná kombinace v každé lesní lokalitě, pokud je na malém území naší republiky tolik bezzásahových území. V současné vlně veder je potřeba zvažovat i to, jak akumulace slunečního záření suchým neztrouchnivělým dřevem ovlivňuje teplotně mikroklima jednotlivých území. Obrovské teploty na holinách plných souší a nezpracovaného ležícího dřeva jsou živnou půdou pro neuhasitelný požár, který může napáchat nedozírné škody.

Současná ekologická doktrína evokuje představu, že dotčení odborníci zkoušejí, co všechno se v přírodě může stát, kolik toho ekosystém vydrží, než dojde k jeho zhroucení. Jakákoliv škoda je relativizována a všichni se těší, jak velké apokalyptické divadlo se jím ještě naskytne. A to vše z pohodlí domova dostatečně vzdáleného od místa uschlého lesa či požáru. Vina je tedy na straně naivních aktivistů, vědců a profesionálních prosazovatelů bezzásahovosti, kteří ponechali díky svému nezodpovědnému přístupu napospas ke zničení zelené bohatství naší země. Protože nebýt bezzásahových území, byly by i stromy v Českém Švýcarsku zelené, rozhodně ve větší míře, kdyby se s kůrovcovou kalamitou bojovalo aktivně a zasahovalo se v napadených lokalitách ihned. Ve světle dnešních skutečností podobný vykřičník visí i nad lesy křivoklátskými. A proto je nutné debatu o dalším rozšiřování bezzásahových zón v národních parcích znovu otevřít i pod zorným úhlem ohrožení obyvatel a infrastruktury obcí v bezprostředním okolí národních parků.

MF Dnes, 28. 7. 2022