Evropané nerozumějí Evropské unii

Barroso i Špidla nadšeně vítají vznik nových regulačních institucí a v hospodářské krizi vidí moment k hlubší integraci. Překvapivě se ani jeden z nich nevěnuje hodnocení Lisabonské agendy z roku 2000, podle níž měla být Unie letos nejdynamičtějším regionem světové ekonomiky a předehnat Spojené státy. Kdyby to nebylo pro budoucnost Evropy smutné, mohli bychom pro hodnocení lisabonské strategie použít známou větu bývalého ruského premiéra Viktora Černomyrdina: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, ale dopadlo to jako vždycky.“ Unijní představitelé si však vyhrnuli rukávy a pustili se do nového díla: reformní program Evropa 2020.Lépe a radostněji.

MYSLET EVROPSKY

S pochybnostmi, zda Evropská unie směřuje správným směrem, se expremiér Špidla vyrovná jednoduchým tvrzením, že „… Česko může rozbíhajícímu se procesu postavit jen velmi chatrné zábrany, a proto se jako produktivnější jeví cesta úzké spolupráce“. Kupodivu vynechává slova o kritické diskusi, ve které argumenty mohou změnit výsledné rozhodnutí. Unijní politika by neměla být o bariérách či bezpodmínečné spolupráci, nýbrž právě o otevřené a kritické debatě. Mám skoro za to, že bezpodmínečnému schvalování Barroso říká „myslet evropsky“.Vladimír Špidla také souhlasí s José Barrosem, že „… se díky společné akci do jisté míry podařilo udržet vývoj krize pod kontrolou …“. Díky jaké společné akci? Díky masívní finanční pomoci Řecku? Kvůli níž byl a bude na Slovensko vyvíjen nátlak, protože si dovolilo jít špatným příkladem?Co kdyby i v budoucnu další chudší státy EU odmítly dotovat ty bohatší? Byl to zejména růst německé ekonomiky, který ekonomický propad v Evropě zpomalil. Krize prokázala, že euro bylo typický politický projekt nepodložený výkonností států a jejich ekonomickou základnou. Ostatně, dnes je již jasné, že spuštění společné měny byla také jen jedna z dalších snah nově nastartovat integrační proces.A tak jedinou dobrou zprávou v Barossově projevu je skutečnost, že boji proti změnám klimatu věnoval pouze pět řádek z deseti stran, což ukazuje, že i EU z tohoto projektu couvá.

JAK ZNOVU?

Souhlasím s bývalým nizozemským eurokomisařem Fritzem Bolkensteinem, že se Unie ubírá špatným směrem. Chtělo by to začít znovu, ale nejde to nebo nevíme jak. Barrosova zpráva ani Špidlovo mudrování nad ní novým začátkem zcela jistě nejsou. Evropské instituce jsou odtržené od národních států a bylo mnohokrát prokázáno, že žijí vlastním životem jako zájmové instituce. Zavedení společné evropské daně, před níž varuje Ivo Strejček, je dalším pokusem, jak si bruselští úředníci chtějí zajistit trvalý a na zbytku Evropy nezávislý život.Souhlasím také s Petrem Robejškem, dlouholetým ředitelem hamburského Institutu pro ekonomiku a politiku, který říká, že současná krize evropské integrace je způsobena tím, že politika chce vládnout ekonomice. Proces evropského sjednocení je od svého počátku pojímán především politicky. Společným jmenovatelem každého politického jednání je kompromis, zatímco v ekonomickém rozhodování jsou to čísla. Čísla oddiskutovat nelze. Robejšek správně konstatuje, že současná krize evropské integrace je způsobena tím, že se po desetiletí čísla přehlížela a manipulovalo se jimi.Vznik nových, Barrosem a Špidlou oslavovaných regulačních úřadů řeší následky, nikoli příčinu současné eurokrize. Nezvýšíli se výrazně hospodářská výkonnost jižního křídla Evropské unie, brzy dojde k tomu, že i nové fondy a nové přerozdělovací projekty přestanou být účinné. EU bohužel umí lépe přerozdělovat než modernizovat. Dokud budou v Bruselu hovořit slovníkem „akčních plánů“ a „balíčků“, nemohou se divit, že jim Evropané, pro něž to prý všechno dělají, nebudou rozumět.

Reflex, 30. 9. 2010