Boj proti „švarcsystému“ je v době útlumu nešťastný

Zahájení boje proti „švarcsystému“ v době ekonomického útlumu a v době, kdy stále chybí legislativně zcela jasné vymezení tohoto fenoménu, považuji za minimálně nešťastné. Předtím, než začneme o českých živnostnících mluvit stylem stínového ministra financí za ČSSD Jana Mládka, měli bychom si nejprve uvědomit základní principy, na kterých je tento druh podnikání postaven. Na rozdíl od běžných zaměstnanců si osoba samostatně výdělečně činná zpracovává na vlastní náklady veškerou administrativu, nemá ze zákona nárok na placenou dovolenou, v případě ukončení spolupráce nemá nárok na odstupné. V případě pracovního úrazu se na takto pracující osobu nevztahuje zákonné pojištění zaměstnavatele a naopak, vždy zodpovídá za způsobené škody. To znamená, že živnostník si musí platit židli, na které sedí a stroj, na kterém pracuje. Musí si najmout uklízečku nebo si uklidit sám, sám si musí hledat práci a zakázky, dělat účetnictví. Každý si to může zkusit, chce to ale odvahu. Není to žádný med.

Hranice mezi samostatným podnikáním a nájemním zaměstnáváním u zaměstnavatele je navíc velice nejasná. Rozdíl mezi prováděním podnikatelské činnosti u osob samostatně výdělečně činných a zaměstnanců je dán nejasně formulovanými ustanoveními zákoníku práce. Posouzení těchto volně definovaných zásad je přitom dáno zaměstnancům Státního úřadu práce, potažmo zaměstnancům oblastních inspektorátů, kteří jsou spíše vedeni k tomu, aby se při zjištění sporně vykonávané živnosti pokud možno přikláněli k tomu, že jde o závislou práci a zaměstnavatel by měl svojí podnikatelskou činnost provádět především svými zaměstnanci.

Co se stane, když přikážeme všem zaměstnavatelům, aby přijali všechny pracovníky do zaměstnaneckého poměru? Bude opravdu lépe a stát vybere více na daních? Naopak, do veřejných financí se tato aktivita příznivě nepromítne. Každý zaměstnavatel má nějaké prostředky na mzdy a ty buď zachová a zachová i původní mzdy, ale pak musí propouštět. Také je cesta snížit mzdy, ale tím zase poklesne poptávka. Ano, je tu varianta náklady na mzdy navýšit, ale kde vzít a nekrást?

Pochopitelně si uvědomuji, že zaměstnanec s hrubým měsíčním příjmem dvacet čtyři tisíc odvede za rok státu zhruba sto šedesát tisíc korun, kdežto živnostník, kterého si firma najímá se stejným měsíčním příjmem, zaplatí „jen“ osmdesát tisíc korun. Přitom sociální pojištění je „daň“, kterou je třeba odvádět z výdělků pro zajištění důchodového zabezpečení, a jejíž malá část jde na „politiku zaměstnanosti“. Za sebe ale musím říct, že nemám nic proti tomu, když občan této země vezme zodpovědnost za svůj osud do vlastních rukou a svobodně se rozhodne, jakým způsobem, a v jaké výši bude zajišťovat v době aktivní pracovní činnosti financování svého důchodového věku. Stát by mu v tomto snažení nejen, že neměl bránit, ale neměl by mu ani házet klacky pod nohy.

Samozřejmě chápu, že státu jde v první řadě o potřebné příjmy do státní pokladny. Vrámci optimalizace způsobu příjmu peněz do státního rozpočtu a realizace podnikání osob samostatně výdělečně činných bychom se však spíše měli snažit najít únosnou hranici, než dštít síru na více než milion občanů této země.

Českobudějovický deník, 3. 4. 2013