Je to žaloba za opačný názor

Minulý týden odhlasovalo plénum Senátu podání „ústavní žaloby Senátu Ústavnímu soudu proti prezidentu republiky prof. ing. Václavu Klausovi, CSc. pro velezradu“, jak zní název senátního tisku. Protože samotné jednání bylo neveřejné, rád bych učinil několik veřejných poznámek k předložené žalobě a jejímu projednávání.

Většina senátorů podporujících podání žaloby ve svých prohlášeních relativizovala pojem „velezrada“ a zdůrazňovala, že o žádnou velezradu vlastně nejde. Opakovaně o velezradě říkali, že nejde o trestný čin, nejde o kriminalizaci prezidenta, nejde o jeho dehonestaci, není to o Václavu Klausovi, ale o budoucích prezidentech, že je to slovo patetické a nepoužitelné, že je to nešťastně zvolený pojem v Ústavě, nešikovné vyjádření porušení ústavnosti, pouhý podnět k přezkoumání, že bude na Ústavním soudu, aby definoval, co je vlastně velezrada,atd.,atd.

Skoro se zdálo, že se sami žalující senátoři významu slova VELEZRADA báli a vytvářeli si ospravedlnění, proč mohou hlasovat pro. Nicméně, žaloba pro velezradu je žaloba pro velezradu nic jiného. Na celé žalobě je až příliš vidět, že se začalo od konce – byl znám cíl (tj. že se chce podat ústavní žaloba pro velezradu) a jemu „byla přizpůsobena i cesta“ (tj. uměle vymýšleny situace a argumenty pro to, aby nakonec byl naplněn vytýčený cíl). Velezradou v platném českém právu je jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jako i proti jejímu demokratickému řádu.Svrchovanost je synonymem suverenity a je to právo vykonávat neomezeně moc na území státu, které náleží každému nezávislému státu. V tomto směru vyznívá paradoxně, že dva z pěti bodů velezrádného jednání mají spočívat v nepodpisu mezinárodních smluv (a tedy nedotažení ratifikačního procesu), když obě smlouvy právě svrchovanost České republiky omezují (s tím, že neříkám, že k neprospěchu republiky či občanů). Obě smlouvy v určitém aspektu omezují výkon neomezené státní moci nezávislého státu na svém území.

Proti skutečnosti, že prezident Václav Klaus nejmenováním ústavních soudců ochromil činnost Ústavního soudu, stojí fakt, že Senát odmítl schválit celkem devět kandidátů, které prezident v průběhu svého působení navrhl (Aleš Pejchal, Vladimír Balaš, Václav Pavlíček, Klára Veselá­Samková, Milan Gavlas, Jaroslava Novotná, Jan Sváček a Zdeněk Koudelka).Opravdu nikdo z nich nebyl hoden zastávat post ústavního soudce? Měl (a chtěl) Václav Klaus hnát další právnické osobnosti k potupné prohře? Není tedy potřeba žalovat z velezrady také Senát, který nezvolením ústavních soudců má na neúplnosti Ústavního soudu stejnou vinu? Za zmínku stojí kandidatura JUDr. Aleše Pejchala, který nehoden pro český Ústavní soud byl v loňském roce zvolen Parlamentním shromážděním Rady Evropy soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Tedy de facto nadřízeného soudu, který posuzuje i rozhodnutí českého Ústavního soudu.

V souvislosti se žalobou si připomeňme, jak zní slib, který prezident skládá při nástupu do úřadu: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Je to sice spíše taková vzletná fráze, nicméně právě při snahách o obvinění prezidenta z velezrádného jednání může tento slib mít svůj právní význam. Postoje a názory prezidenta Klause, např. ohledně integračních snah či ohledně jmenování mladých soudců bez životních zkušeností, byly dlouhodobě známé a i při zohlednění těchto názorů byl jak v roce 2003, tak zejména v roce 2008 zvolen do úřadu. Václav Klaus nepochybně jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Pokládám téměř za absurdní, že text žaloby také argumentuje průzkumem veřejného mínění, které např. amnestii hodnotí negativně, což však nemůže být žádným relevantním právním důvodem pro tvrzení ohledně velezrádného jednání. Senátní žalobu pro velezradu proto vnímám jako„žalobu za opačný názor“, která nemá reálný právní podklad a někdy se snaží „kriminalizovat“ i ústavně zakotvené právo prezidenta. Bylo pro mne téměř neuvěřitelné, že lidé, kteří jsou v Senátu pouhé tři měsíce, si troufnou žalovat z velezrady prezidenta za deset let jeho práce pro republiku. Podle mého názoru žádné v ústavní žalobě vytýkané jednání prezidenta Klause nemůže skutkovou podstatu velezrady naplňovat.

Českobudějovický deník, 9. 3. 2013