Další z důvodů být euroskeptikem

Třicet tři tisíc bruselských úředníků je současný počet lidí, kteří se snaží evropským občanům dělat příjemnější a jednodušší život. Jsou za to docela dobře placeni a tak se opravdu snaží. Také musí před svými nadřízenými ukázat, že něco dělají a tak se snaží nadvakrát.

Nevládní skupina „Business for Britain“ vydala nedávno analýzu, že od roku 2010, tedy za činnosti poslední evropské komise pod vedením portugalského socialisty José Barrose, stvořil Brusel v oblasti obchodu 3580 regulací, které obsahují přes 13 milionů slov. Bruselské regulace jsou součástí proudu legislativy, kterou produkují národní parlamenty. Více než 80% zákonů, o kterých národní parlamenty hlasují, je transpozice zákonů z Evropského parlamentu. Když se některá země brání, čekají ji pokuty za neimplementování unijní legislativy. K tomu přidejme, že si občas národní vlády vypomáhají k prosazení „své“ legislativy argumentací, že to „chce Brusel“, což byl naposledy případ tzv. „služebního zákona“.

To, že nadměrná regulace proudící z Bruselu ve svém důsledku ničí obchod, výrobu, volnou soutěž a je celkově na obtíž, vědí národní politici již řadu let. Vlády členských států proto již v roce 1993 prosadily do Maastrichtské smlouvy tzv. „princip subsidiarity“, který měl zajistit, že Unie bude regulovat pouze tam, kde je jednotný přístup nezbytný.

Jak to, že europoslanci, reprezentující členské země, na tento závazek rezignovali? Systém je totiž nastaven tak, aby co nejvíce času trávili v Bruselu a nejezdili často do svých zemí. Základní plat mají 6200 eur, za každý další pracovní den dalších 304 eur, takže když jsou v Bruselu, zdvojnásobí se jejich mzda, ale pak nemají čas jezdit domů a diskutovat tam. A tak na rozdíl od vůle členských států se v Bruselu prosadil přístup „čím více společné legislativy, tím více Evropy“.

Českobudějovický deník, 25. 11. 2014