Ad: Dva možné budoucí programy pro šumavský park

Mlčoch tvrdí, že ve své kritice jsem schopen Straně zelených a Martinu Bursíkovi přičíst přivolání orkánu Kyrill. To opravdu ne. Za Kyrill opravdu ani Bursík ani Strana zelených nemůže. Martinu Bursíkovi však přičítám za vinu ZNEUŽITÍ orkánu Kyrill tím, že za podpory Strany zelených rozhodl ponechat bez zpracování uprostřed Šumavy asi 170 až 200 tisíc m3 padlého dřeva.

Ač byl upozorňován, že tento krok způsobí kůrovcovou kalamitu a nutné masivní kácení v okolí ponechaného dřeva, na tato varování nedbal a bez dohody s Jihočeským a Plzeňským krajem a obcemi spustil „obrovský šumavský experiment“. Proti Bursíkovu rozhodnutí podalo 18 šumavských obcí žalobu, která bohužel ještě nebyla pražským soudem řešena. Dnes je již zřejmé, že ponechané nezpracované dřevo způsobilo kůrovcovou kalamitu nebývalých rozměrů, kůrovec zničil tisíce hektarů zdravých smrkových lesů a ve snaze zabránit dalšímu šíření kůrovce musí „ekologické“ vedení NPŠ těžit statisíce kubíků dřeva ročně. Výsledek Bursíkova rozhodnutí a Krejčího managementu? Tisíce hektarů suchého lesa a obrovské vykácené holiny okolo. Je neuvěřitelné, že ministerstvo životního prostředí je schopno postihovat vlastníka několika kůrovci opuštěných stromů v hospodářském lese za „vážnou škodu na životním prostředí v lesích a jeho životodárných funkcích“. Ovšem v národním parku tisíce hektarů takto postiženého lesa nejen nevadí, ale jsou cílem! Jakoby v Česku existovaly dvě různé přírody. Co je mimo národní park ohrožováním přírody a je ochranáři pokutováno, je uvnitř národního parku žádané.

Nevhodné území?

Svatomír Mlčoch píše, že „nikdo soudný přece nechce zachovat smrkové stejnověké monokultury, které se nehodí ani do skutečného lesa, natož do národního parku“. Opravdu nám chce Svatomír Mlčoch tvrdit, že byl Národní park Šumava v roce 1991 založen na zcela nevhodném území, které musí být kompletně změněno? O šokovém vymýcení nenáviděných monokultur smrku a masivních těžbách nebylo v zakládacích dokumentech národního parku ani slovo. Naopak, Šumava byla tehdy nazývána „zelenou střechou Evropy“. Šumava byla prohlášena Národním parkem s převážně kulturními lesními ekosystémy v krajině dávno a dávno zkultivované a dlouhodobě obydlené. Ano, byla připravena dohoda o proměně šumavských lesů na přírodě blízké v horizontech 10, 20 a 30 let. Je všeobecně známo, že Bursíkovo vedení parku v této strategii škrtlo nuly. Princip „divočiny“ kanadského typu či „bezzásahovost“ v kulturní krajině naordinovali Šumavě ekologičtí fundamentalisté bez ohledu na to, zda je tato filosofie pro Šumavu vhodná či udržitelná.

Závěrem Mlčoch navrhuje, ať „po dobu několika desetiletí (alespoň 30 let) ponecháme prostor pro posouzení“, jak tato strategie „divočiny“ dopadne. Vypadá to jako skromný požadavek, neboť někteří ekologisté říkají, že se úspěšný výsledek pokusu se Šumavou dostaví až za sto či dvě stě let. Bylo by to však příliš jednoduché vyklouznutí z odpovědnosti za tragédii, kterou fundamentalističní ekologisté pod ochranou ministra Bursíka a Strany zelených na Šumavě rozpoutali. Svatomír Mlčoch ve svém textu volá po dohodě, ale v době, kdy jeho stranický šéf a ministr Bursík dělal pro Šumavu zásadní rozhodnutí, se s nositeli jiných názorů vůbec nejednalo. Varování hejtmanů, starostů a lesních odborníků byla nejen odmítána, ale mediálně zesměšňována a dehonestována. Nezávislé odborné posudky dnes vyčíslují škodu na životním prostředí (nikoli na nevyužitém dřevě) způsobenou kůrovcovou kalamitou na Šumavě v desítkách miliard korun.

Se Svatomírem Mlčochem se shodnu na skutečnosti, že Šumava potřebuje dohodu a dlouhodobou koncepci. Bohužel, radikální ekologisté (mezi něž však Mlčocha nepočítám), kteří pod rouškou pseudovědeckých výzkumů neustále prosazují další a další rozšiřování bezzásahových zón, další a další uzavírání území či další zvyšování limitů pro splouvání Vltavy, jakékoliv dohody bojkotují.

Českobudějovický deník, 29. 1. 2011