Nucené kvóty a Lisabon

„Kdo s čím zachází, s tím taky schází.“ Těžko bychom našli výstižnější hodnocení současné situace kolem přerozdělování uprchlíků ve spojení s povinnostmi, které členským státům EU ukládá Lisabonská smlouva.

Netrvalo to ani tak dlouho a došlo na slova kritiků Lisabonské smlouvy, kteří před lety doslova bili na poplach, když upozorňovali na skutečnost, že to nebude dlouho trvat a dojde k situaci, kdy EU rozhodne na úkor českého státu i jeho občanů a Češi nebudou mít šanci takové rozhodnutí jakkoliv zvrátit. Zatímco tehdy byly podobné názory zlehčovány a jejich autoři odsouváni na okraj proevropského hlavního proudu, nyní se i velcí eurooptimisté ohrazují proti řešení, které v oblasti azylové politiky hodlají přijmout čelní představitelé EU.

Obrovským rizikem je v této souvislosti rozhodnutí Evropské komise z minulého týdne využít v souvislosti s tzv. „dočasným mechanismem pro přemisťování žadatelů o azyl“ část Lisabonské smlouvy (čl. 78, odst. 3 Smlouvy o fungování EU), která umožňuje ve stavu nouze, v němž se ocitly některé členské státy v důsledku „přívalu“ uprchlíků ze třetích zemí, přijmout na pomoc těmto členským státům tzv. „dočasná“ opatření. Je tedy možné, že Česká republika bude muset i přes svůj nesouhlas poskytnout azyl uprchlíkům, které jí Unie přidělí.

Celá situace je o to paradoxnější, že proti přerozdělování uprchlíků se dnes staví mj. i velká část vládní ČSSD, která v minulosti silně podporovala Lisabonskou smlouvu, a následně dokonce prezidenta republika, který váhal s její ratifikací, hnala před Ústavní soud za údajnou velezradu (!).

Právo, 1. 6. 2015