«2015»

Zážitky z Makedonie

Do Makedonie jsem byl vyslán Senátem na pozvání českého velvyslanectví, abych se na vlastní oči přesvědčil o situaci „migračního proudu“. Celý život pomáhám lidem, mám sociální cítění, jsem věřící katolík, ale k tomu, co jsem viděl v Makedonii, jsem musel přistupovat jako chladný pozorovatel. Ostatně, kdyby to nebylo tragické, tak je migrační proud bizarní:

Za prvé, všechny zúčastněné státy zcela veřejně a flagrantně porušují primární právo EU. Až na břehy Řecka dopravují migranty pašeráci. Na území EU a dalších evropských států se jich ujímá stát. Řecko je autobusy přepraví na makedonskou hranici, tedy pošle je mimo EU. Makedonci je nastrkají do vlaků s uzavřenými dveřmi a převezou je přes území Makedonie na hranice se Srbskem. Migranti přejdou přes hranici, nasednou do srbských autobusů, které je odvezou do Chorvatska nebo Maďarska, tedy opět do země EU. A tyto státy pak migranty vezou do Německa. Denně až pět tisíc…. Kancléřka Merkelová udělala obrovskou chybu, že migrantům otevřela náruč. Již dnes někteří němečtí zemští premiéři říkají, že jejich (německé) zemské země jsou na hranici kapacit a mluví o stavbě plotu. A pod tlakem Německa udělali další chybu lídři EU, když migrantům vzkázali, že si je země EU budou rozdělovat kvótami. A tak proud migrantů neklesá.

Za druhé, naprostá většina migrantů nejsou akutní uprchlíci z válečných zón, ale pokud jsou to Syřané, jdou z táborů v Turecku a dalších relativně bezpečných zemí. Dnes je však již zřejmé, že minimálně polovina migrantů jsou kosovští Albánci, Albánci, Afričané a lidé z dalších relativně bezpečných zemí. Je tedy správné nenazývat tyto lidi „uprchlíky“, ale “migranty“, ve většině případů „ekonomičtí migranti“. Představa, že tito lidé nastoupí do našich továren a pomohou německému nebo českému hospodářství, o čemž sní někteří politici, je zcela mylná. Včera jsem četl, že Německo bude potřebovat 300 000 učitelů němčiny, protože německy samozřejmě nikdo z nich nemluví.

A za třetí, samotný migrační proud je bizarní. Sluníčkoví lidé z celé Evropy se sjíždějí na migrační trasu, aby migrantům rozdávali namazané housky, petky s vodou a limonádami, oblečení, boty, deky a spacáky, hračky pro děti. Migranti vystupují z vlaku či autobusu, dělají na sluníčkáře „viktorky“ (zvednuté prsty do V na znamení vítězství), berou si jídlo, nějaké oblečení a vydávají se na cestu. Šel jsem asi kilometr mezi migranty a na vlastní oči vidím, jak po několika stech metrech migranti zjišťují, že již nemají hlad či žízeň a odhazují jídlo vedle cesty, ta nová bunda nesedí a tak ji odhodí, do večera je daleko, tak odhodí spacák…. Cesta do Srbska je lemována tunami odpadků. Makedonské děti sbírají do igelitových pytlů housky a chleby jako krmivo pro domácí zvířata. S plnými pytli jídla procházejí kolem sluníčkářů, kteří již mažou další bagety pro další várku migrantů.

Zkoušel jsem se s některými bavit, anglicky trochu mluví tak každý desátý, dvacátý. V jednom ze stanů připravených pro odpočinek migrantů na zemi obědvá skupina asi dvaceti lidí.

„Dobrý den, mohu se zeptat odkud jste?“

„Z Iránu.“

„Ale tam se neválčí.“

„To ne, ale jdeme za svobodou. Freedom, freedom.“

„A kam jdete?“

„Chceme kvótu do Holandska.“

„Proč do Holandska?“

„Je tam největší freedom,“ říká žena zahalená v černém čádoru.

Kdyby to nebyla katastrofa, tak je to bizarní.