2009»

Aktuální stav na Šumavě

I přes ujištění nového ředitele Národního parku Šumava o rozvinutí spolupráce s obcemi, přetrvávají mezi šumavskými samosprávami na straně jedné a ministerstvem životního prostředí na straně druhé zásadní rozpory. Základním problémem je vliv poměrně fundamentalistické části ochranářů, kteří na Šumavě prosazují tzv. „divočinu“ – a to bez lidí. Těmto nevládním organizacím se navíc podařilo přesvědčit širokou veřejnost, že obcím, hejtmanům a regionálním politikům nejde o zelenou Šumavu, nýbrž o jakýsi kšeft se dřevem. V souvislosti s tímto nepravdivým obviněním jen připomeňme výsledek akce, při které aktivisté v roce 1999 přivazováním se ke stromům zabránili na Trojmezné pokácení 170 stromů napadených kůrovcem. Stromy se nepokácely, ale v důsledku toho tisíce a tisíce dalších v důsledku působení kůrovce uschly. Celkem je na Šumavě několik tisíc hektarů suchého lesa.

Vzhledem k tomu, že na Šumavě není většina lesů přirozených, ale uměle vysázených, předpokládalo se při založení Národního parku i po celá devadesátá léta, že přeměna smrkových kultur na lesy blízké přírodě bude probíhat lesnickým způsobem, zejména dosazováním listnáčů. Avšak po roce 2000 ministerstvo životního prostředí radikálně změnilo svůj názor. Rozhodlo se, že nebude čekat a k proměně dojde okamžitě, a to pomocí „rozpadu horských smrčin“ či vytvořením tzv. „divočiny“. Z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí jsou tak ponechávány nejcennějších pralesních částí Šumavy bez ochrany proti škůdcům (např. Černohorský prales u pramenů Vltavy či pralesní ekosystémy I. zóny Trojmezná ad.), čímž nenávratně mizí podstata, kvůli které byl NPŠ vyhlášen. Rozšiřováním tzv. bezzásahového režimu na nepůvodní kulturní a hospodářské porosty pak navíc dochází na velkých plochách k rozpadu lesa a tím i ke ztrátě jeho nezastupitelných ekologických funkcí.

V lednu tohoto roku se šumavské obce obrátily na premiéra Topolánka s žádostí o jmenování vládního zmocněnce pro Šumavu, který by řešil dlouhodobé problémy mezi obcemi a NPŠ. Vedle přesvědčení šumavských obcí o neexistenci dlouhodobé koncepce ochrany přírody v Národním parku, se dalším zásadním sporem stal způsob, jakým ministr životního prostředí Martin Bursík rozhodl o likvidaci vyvrácených stromů po orkánu Kyrill. Na základě rozhodnutí ministerstva zůstalo cca 140 000 m3 dřeva ležet bez zpracování a položilo tak základ nastupující kůrovcové kalamity. Vzhledem k tomu, že ministr Bursík nereagoval ani na rozklad, jenž šumavské obce proti rozhodnutí předložily, ani na jejich následnou žádost, podalo patnáct šumavských obcí na ministra životního prostředí žalobu pro nečinnost. Ministerstvo následně rozklad vydalo, avšak s tím, že své původní rozhodnutí ministr nezměnil. Vedeni přesvědčením, že ministerstvo se rozhodlo ukončit probíhající diskusi o rozšiřování bezzásahových zón použitím donucujících mocenských prostředků, aby tak prosadilo svou koncepci rozšíření území, jež ponechá - proti vůli obcí a odborné lesnické veřejnosti – samovolnému vývoji, rozhodly šumavské obce o podání žaloby správní. Jsou přesvědčeny, že celé ministerské rozhodnutí z mnoha důvodů odporuje zákonu.

Avšak jak situaci řešit? Domníváme se, že nejvhodnějším řešením pro Šumavský národní park by byl model schválný bavorskou vládou a koncenzuálně přijatý vedením i obcemi Národního parku Bavorský les, podle něhož jsou bezzásahové zóny vyhlašovány až poté, co dojde aktivní pěstební péčí (vysazováním listnáčů apod.) k „postupnému převedení“ do stavu blízkého přírodě. Navíc s povinností zasahovat proti kůrovcům až do r. 2027, kdy bude další proces vyhodnocen a bude rozhodnuto o dalším postupu.

Jiřina Rippelová, Tomáš Jirsa, Josef Kalbáč, senátoři na Šumavě

Klatovský deník, 22. 5. 2008