Jak jsem potkal Aluminiovou královnu

Pod hlavičkou Rady Evropy se podílím na programu mezinárodních společenství pokusit se pomoci řešit problém v Čečensku. Zatím jediný existující plán Moskvy, podpořený mezinárodními organizacemi, bylo referendum o čečenské ústavě, která byla úspěšně přijata v březnu letošního roku. Podle plánu by měla 5.října následovat volba prezidenta ve všeobecných volbách, poté volba parlamentu a v roce 2004 snad i volba místních samospráv. Pomineme-li skutečnost manipulace s prezidentskými kandidáty, je to plán, který by Čečensku mohl přinést regulérní vládu a správu, namísto současné polovojenské moskevské administrativní správy.První z rozhovorů v knize Petry Procházkové je veden s čečenkou Elzou Dugujevovou. Obyčejná vyučená žena, čtyři děti, živící rodinu ze sběru aluminia v rozbombardovaných budovách. Na rozhovoru s Elzou je zajímavé právě ta její obyčejnost. Takových jsou tisíce. Ale zároveň neobyčejnost. Ta ohromná síla vytrvat, vydržet a uživit celou rodinu uprostřed války, protože podřadné práce její muž muslim a Čečenec nemůže dělat. Její výpověď o tom, jak jí strašně nebaví chodit každý večer po sběru aluminia dva kilometry pro vodu, aby uvařila a umyla děti. Ale její vědomí, že když jednou nepůjde, tak je to prostě konec.Minul týden jsem se s delegací Rady Evropy setkal s představiteli volebních štábů kandidátů na čečenského prezidenta. Cílem setkání byla kontrola připravenosti voleb i jednotlivých kandidátů, organizace volebních kampaní a hlavně apel na povolební spolupráci. Když se mne účastníci ptali, odkud znám tolik realit z života Čečenců, popravdě jsem odpověděl, že hlavně z knih. A jednu z nich mám tady. Je tady někdo z Grozného? Znáte někdo Petru Procházkovou? Znali všichni. A znáte někdo tyhle ženy? Začali jsme si prohlížet fotografie v knize a zejména tři přítomné ženy poznávaly aktérky rozhovorů. Tahle žije nedaleko ode mne ve sklepě. A tahle emigrovala. A v tom to s jednou z nich švihlo: Elza se poznala na fotografiích z rozbombardovaného Grozného. Její emoce byly obrovské. Skutečnost, že o ní vyšla kniha, samozřejmě vůbec netušila. Byla to pro ní obrovská satisfakce. Svět ví o jejím utrpení. Svět ví o utrpení tisíců bezejmenných Čečenců jako je ona. Kniha vyšla i v angličtině, a tak to jsou lidé po celém světě, kteří ji znají.Stali jsme se na ty dva dny s Elzou nejbližšími přáteli. Snad i proto, že v knize rozhovorů odkrývala své nejinternější pocity a intimnosti tak, že jsem jí znal skrz naskrz. Překládal jsem jí části z knihy, kupoval dárky pro její děti, vyprávěla mi o svém životě od doby rozhovorů s Petrou Procházkovou. Aluminium již nesbírá: bombardování Grozného již přestalo a v rozvalinách už není možné nic najít. Nemá žádnou práci a tak ani nemůže posílat děti do školy. S mužem se rozešla. Se čtyřmi dětmi (kluci 15 a 13, dívky 12 a 7) žije v jedné místnosti v uprchlickém táboře v Gudermesu, asi tři čtvrtě hodiny autobusem od Grozného. Stále ale usiluje o lepší budoucnost pro své děti, sebe i ostatní Čečence. Dělá ve volebním štábu kandidáta Bugajeva a stranu Jedinnaja Russija. Je jí třicet jedna a vypadá o deset let starší. O těch deset válečných let.

Tomáš Jirsa, starosta Hluboké nad Vltavou

P.S. Ovlivnil-li někoho z vás osud Elzy Dugujevy, určitě jí potěší pozdrav na adresu Batumskaja 23A, 364018Groznyj-Vojkova. Rusko, Čečensko. Pošta prý funguje.