Kosovo jako problém na desítky let.

Velmi, velmi zjednodušeně řešeno, v roce 1999 začaly srbské oddíly etnicky čistit Kosovo od albánské populace. Asi jeden a půl milionu lidí bylo vystěhováno ze svých domovů, občas za doprovodu nepředstavitelně krutého násilí. NATO zasáhlo bombardováním Bělehradu a srbských pozic v Kosovu, což posílilo Albánskou osvobozeneckou armádu, která začala stejným způsobem likvidovat a vystěhovávat obyvatelstvo srbské. Albánci byli úspěšnější a tak dnes po celém Kosovu vlají vedle amerických, EU a OSN vlajek také červené vlajky s dvouhlavým orlem, symbol Albánie. V autě do Mitrovice jsem si přečetl podklady o městě, které je mostem rozděleno na severní, srbskou část s asi dvanácti tisíci obyvateli a jižní, albánskou, se čtyřiceti tisíci. Most v Mitrovici hlídá šest set francouzských vojáků KFOR, aby se obyvatelé nepovraždili.

Faruk na mne čekal před radnicí a moje první přání bylo podívat se „na ten most“. Francouzští vojáci nám zkontrolovali doklady a osahali, jestli nemáme na těle zbraně a pustili nás na druhou stranu. Na konci mostu Faruk povídá: „Promiň, ale já dál nemůžu. Je to příliš nebezpečné.“ S neznalostí místní situace jsem se ho zeptal: “Ale Faruk, vždyť tam jsi taky starosta?“. „Ano, ale je to příliš brzy, nemohu tam“. „A já mohu?“ „Ty ano, ty jsi cizinec, tobě se nemůže nic stát.“ Přešel jsem křižovatku za mostem a asi po dalších sto metrech jsem opět vešel do standardního života. Obchůdky, pizzerie, kavárny, tentokrát ale srbské. Vrátil jsem se k Farukovi, který se bavil s francouzskými vojáky, přešli jsme most a byli jsme v albánském městě. Obchůdky, pizzerie, kavárny.

Později jsem v Mitrovici přešel most několikrát, ale na procházku se starostou nezapomenu. Volby jsem pozoroval v srbské části a toto místo lze opravdu označit za „ztracené“. Civilní válka, která se odehrála v Mitrovici musela být tak strašná, že ani po třech letech nejsou Albánci a Srbové, žijící dříve společně, schopni se setkat. Po ulicích korzují po zuby ozbrojení vojáci KFOR, městem křižují desítky obrněných vozidel. Je tři roky po válce. Elektřina jde již skoro celý den, voda se vypíná až v deset hodin večer. Nezaměstnanost překračuje 60%, protože veškerý průmysl se rozpadl. Život v rozděleném městě přináší řadu drobných problémů: Máte sice auto, ale můžete s nim jezdit na rozloze deset krát dvacet kilometrů, protože dál již jsou albánské vesnice, do kterých nemůžete. Nemůžete za příbuznými, pouze v zbrojeném transportéru, když KFOR organizuje humanitární výlet. Albánský muslimský hřbitov zůstal na srbské straně, srbský pravoslavný zase na albánské.

V Kosovu ale primárně nejde o náboženství, ale o národnostní nesnášenlivost. Ti lidé si museli přinést výchovou a historií ve svých srdcích a mozcích do jednadvacátého století něco, nazvěme to Balkánem, co je nám středo a západoevropanům nepochopitelné. Popsané jsou scény z války, kdy byly ženy znásilněny, vyvrhnuty a naházeny do studní, zatímco muži, přibiti na vrata od stodoly, se na to museli dívat. Není divu, že i tři roky po válce se řada místních obyvatel těší na to, že až jednou vojska KFOR odejdou si oni dokončí svůj spor.Kosovo je komplikovaná země a řada západoevropských politiků se netají tím, že je levnější platit vojáky KFOR v Kosovu (a celé bývalé Jugoslávii), než mít uprchlíky na svém území. Bohužel, příklad České republiky, která podobný národnostní transfer provedla před padesáti lety a pořád je to problém nám ukazuje, že řešení Kosova a bývalé Jugoslávie je řešení na generace, nikoli na roky.

Tomáš Jirsa, Hluboká nad Vltavou, Kosovo, Mirtovica.