Asie, Uzbekistán – na vlastní oči

Uzbekistán byl násilně začleněn pod Sovětský Svaz ve dvacátých letech a tehdy Stalin namaloval hranice středoasijských států tak, aby byly co nejvíce komplikované, aby se místní gubernátoři nemohli nikdy dohodnout a on je musel z Moskvy usmiřovat. Asi se mu to povedlo. Za sedmdesát let komunistické diktatury polevilo náboženské cítění: mešity jsou otevřeny a většina společnosti se hlásí k islámu, ale všichni pijí alkohol a na trhu je ke koupi vepřové. V chudých podmínkách však nacházejí živnou půdu islámští radikálové, přicházející zejména z východu země, z horami sevřené Ferganské doliny, kde byl již několikrát učiněn pokus o odtržení a založení islámského státu.

Chudobný Uzbekistán (26 milionů obyvatel) je typickým příkladem totalitní postsovětské středoasijské republiky. Státu vládne pevnou rukou autoritativní prezident Karimov (zvolený ještě bývalým UV KSSS), demokratická opozice neexistuje a stávající politické strany (založené prezidentem) společně podporují politiku prezidenta. Na všudypřítomných billboardech se prezident Karimov usmívá, chválí školáky, rozmlouvá s rolníky - vlídný a usměvavý otec vlasti. Nejviditelnějším znakem režimu jsou policisté v ulicích, kteří jsou rozmístění tak, že vidí jeden na druhého. Průměrný plat v zemi je přibližně 45 dolarů měsíčně. Střední třída neměla čas vzniknout. Když jsme šli na místní fotbal, bylo policistů v ochozech stejně jako diváků. Víme z vlastní zkušenosti, že totalita reguluje vše. V Uzbekistánu mají zákon, že když stoupne teplota nad 45°C, zastavuje se práce a nebo se platí dvojnásobná mzda. A protože většina podniků je státních a stát samozřejmě peníze nemá, teplota oficiálně nad tuto hranici ještě nikdy nestoupla. Venku je 55°C, ale oficiálně 44,5°C

Do Uzbekistánu jsme jeli se senátorem Sehnalem z několika důvodů. Jednak navštívit nově ustanovený uzbecký Senát. Promluvit s místními politiky, jak to děláme my a jak by to mohli dělat oni. A také podpořit několik českých podnikatelů, kteří v Uzbekistánu již podnikají či hodlají podnikat. Ve stejný den jako my přiletěl do Uzbekistánu na státní návštěvu jihokorejský prezident a přivezl s sebou 300 podnikatelů. Bez souhlasu státní administrativy v Uzbekistánu nejde obchodovat a místní i centrální úřady musely vidět, že „čeští podnikatelé“ mají podporu státu. A to jsme (po loňské návštěvě prezidenta Klause) byli teď my. Co v Uzbekistánu české podniky dělají? Pivo, limonády, chemikálie, konfekci nebo hlubinné vrty atd. Podnikání je nesmírně složité, protože země je prolezlá korupcí a byrokracií, navíc stát uplatňuje obrovská dovozní cla a vybírá vysoké daně.

Přiletěli jsme v pondělí a ve čtvrtek ve městě Andižan (340 tis.obyvatel, 450 km východně od Taškentu) vypuklo ozbrojené povstání proti režimu. Povstalci nejprve přepadli kasárna, kde se zmocnili zbraní a pak napadli věznici, kde osvobodili asi 2 (nebo 4) tisíce vězňů. Pak se vzchopila centrální vláda, odpojila telefonní linky, vypnula mobilní síť a uzavřela oblast. Od té doby se interpretace událostí různí. Podle státní varianty (tisková konference prezidenta Karimova) byly nepokoje potlačeny za cenu 100 mrtvých. Podle světového tisku bylo zastřeleno 500 osob, což je varianta pravděpodobnější. Běžný občan tak byl odkázán na šeptandu, my za zdmi ambasády na diplomatické zdroje. V ostatních částech země se povstání v Andižanu projevilo pouze tak, že policisté na ulicích dostali samopaly. Je to jistě obrovská tragédie, je ale těžké říci, na čí stranu se postavit. Režim prezidenta Karimova zcela jistě není demokratický a potlačuje lidská práva. Povstání ale údajně vedou islámští radikálové a hrozí, že se moci ujmou muslimští fundamentalisté. A co je lepší? Taliban nebo Karimov? Ekonomickou prosperitu a svobodu, kterou země potřebuje, fundamentalisté nepřinesou. Celou situaci nejlépe vystihl jeden náš přítel, který nám poslal sms: „Hoši, je mi jedno na čí straně stojíte, ale ujíždějte rychle.“

V neděli se situace zkomplikovala. Lidé demonstrující v pátek v Andižanu si zřejmě uvědomili, že už nemají co ztratit. Tuší, že jsou všichni natočeni na kamery, že budou identifikováni a zřejmě potrestáni – i o tom president Karimov v televizi hovořil. A proto se snaží se přesunout jinam, nejlépe do blízkého Kyrgyzstánu. Jak ukázaly satelitní snímky, uprchnout se snaží tisíce lidí. Informace z hranic jsou velmi nepřesné a rozporuplné – někteří tvrdí, že jsou hranice uzavřeny z uzbecké strany, jiní že pouze z kyrgyzské. I to vše dále zvyšuje zmatek a nejistotu mezi prchajícím obyvatelstvem a může zvětšit již existující tragédii.

O událostech mluvil otevřeně polský kněz Stanislav, který v Taškentu sloužil nedělní katolickou mši pro několik desítek členů diplomatického sboru a několik místních občanů: „Tady nejde vůbec o islám, tady jde už jenom o peníze.“ Souvisí to s nedávným převratem v sousední Kyrgyzstánu, kde se „revolucí“ pouze vyměnily ekonomicky silné struktury. I v Uzbekistánu existuje prý několik desítek osob, kteří jsou díky obchodování se státem osvobozeny od placení daní. Tito lidé pak vytvářejí úzkou extrémně bohatou vrstvu lidí, kteří se prohánějí po širokých ulicích Taškentu v drahých terénních autech.

Co dělat? Určitou nadějí pro Uzbekistán může být, že prezident Karimov nemá syna, ale dvě dcery. Zní to jako vtip, ale tudy může vést cesta. I když dcery mají výjimečné postavění (obě podnikají a když „dcera“ jede někam autem, policisté zastavují dopravu a uvolňují cestu), uzbecká společnost je jako ženy nikdy nepřijme za vládce. Stárnoucí Karimov (67) ví, že nemá nástupce. Prezident založil několik politických stran, v loňském roce umožnil (s předem danými výsledky) volby do Poslanecké sněmovny a letos ustavil Senát. Všechny instituce (bez jakýchkoli pravomocí) sídlí v nových honosných budovách. Možné je, že když Karimov tolik investuje do těchto politických struktur, začne jim pomalu své pravomoci předávat. Samozřejmě existují i možnosti násilného převzetí moci jak ekonomicky silnými strukturami (mafiemi), tak islámskými fundamentalisty. Že by v Uzbekistánu došlo k převzetí moci demokratickou opozicí a k vypsání svobodných voleb je zatím pouze sen západních žurnalistů.

Tomáš Jirsa,starosta Hluboké nad Vltavoua senátor