Čemu může prospět souhlas s radarem

To samé ovšem platí i ve vztahu k Unii. Ne se vším musíme souhlasit, ale právě proto jsme členy, abychom se mohli podílet na směřování obou uskupení. Vnímáme-li americkou žádost v tomto kontextu, kladná odpověď neznamená bezhlavé ano všemu, co přichází z USA. Stejně tak pečlivé zvážení celého problému není výrazem antiamerikanismu.Chápu, že se mnohým nelíbí politika George W. Bushe. Systém se ovšem nebuduje pro něj. Pokud se radarová stanice u nás postaví, bude to nejdříve v roce 2011. Spojené státy se v tu dobu budou připravovat na volbu druhého prezidenta po Bushovi. Správným krokem je proto uvažování o budoucím propojení amerického systému protiraketové obrany s podobným systémem v rámci NATO. Spojené státy jsou ne o krok, ale o dva kroky napřed.Z hlediska evropských členů NATO je však důležité, že jde o systém, který se teprve buduje. Platí to o jeho technických parametrech i politickém zasazení. V USA se nadále v obou oblastech povedou debaty. Naše stanovisko je může pozitivně ovlivnit a přispět k pevnějším vztahům mezi USA a Evropou.V dosavadních vyjádřeních o radaru se objevovaly tři důležité otázky: Je systém protiraketové obrany vůbec nutný? Jaká bude reakce dalších států? Máme výměnou za umístění radaru něco od USA požadovat? Vedle nich zbývá celá řada technických otázek: právní odpovědnost amerického personálu, ochrana radaru či jeho dopady na životní prostředí. I ty jsou závažné. Jejich řešení se nicméně bude odvíjet od rozhodnutí, zda s radarem souhlasit, či nikoli.O nutnosti celého systému se lze skutečně přít, tento spor ovšem není náš. Rozhodnutí o výstavbě systému je americkou záležitostí. Na nás je posoudit, zda souhlasíme s tím, aby část nezbytná pro jeho fungování byla umístěna na našem území.Reakce dalších států nám nemůže být lhostejná. Platí to především o našich evropských partnerech, ale i Rusku. Pro ty první by měla být klíčová perspektiva propojení amerického systému s budoucím systémem NATO. Rusko by měli o systému přesvědčit především sami Američané. To opět není náš úkol. My bychom měli Rusům říct, že naše rozhodnutí umožnit stavbu radaru není namířené proti Rusku a vychází z našich zahraničněpolitických priorit. Podivná vyjádření některých ruských vojáků a negativní stanovisko prezidenta Putina by nás neměly zlákat k radikálním prohlášením ani proti radaru, ani v jeho prospěch. Tito muži nemohou určovat naši zahraniční politiku.Česká i americká strana tvrdí, že umístění radaru nemůže být předmětem nějakého handlu (nejčastěji se v této souvislosti mluví o zrušení víz pro cesty do USA). Takový postoj je obecně správný. Je ovšem zřejmé, že trvající vízová povinnost pro české občany je kaňkou na jinak velmi dobrých vzájemných vztazích. Ačkoli není nutné obě záležitosti přímo spojovat, mělo by jejich řešení probíhat současně.Zároveň je také legitimní se ptát, co česká strana získá, pokud na americkou žádost přistoupí. Tvrdé vyjednávání co nejvýhodnějších podmínek není totiž nutné hned nazývat handlem.Zahraničněpolitický konsensus se nám osvědčil. Zásadní záležitostí tedy je, jak jej ve světle americké žádosti udržet a upevnit. Ti z nás, kteří se k radaru stavějí kladně, by měli ocenit to, že kontakty v této záležitosti začaly již během vlády sociální demokracie.Ta by si naopak měla uvědomit, že zodpovědnost za zahraniční politiku nekončí odchodem do opozičních lavic. Země naší velikosti a pozice si dost dobře nemůže dovolit zásadní rozkol v této oblasti. Jakékoli krátkodobé zisky v průzkumech veřejného mínění nepřeváží dlouhodobé ztráty v mezinárodním postavení.

Právo | 11.5.2007 | rubrika: Publicistika | strana: 6 |