Arménie

Arméni jsou specifický národ. I když se sami brání srovnávání s národem židovským, jisté podobnosti zde zcela jistě jsou: Arméni mají ohromnou diasporu, okolo 10 milionů lidí žijících zejména v Rusku, USA, Francii, ale i Sýrii či Libanonu. V samotné Arménii jich žijí pouhé 3 miliony. Tak jako židovský národ, i Arméni prožili genocidu (1915). A i oni mají pocit, že byli připraveni o svá území.

Po ruském vítězství nad Tureckem v roce 1915 byli Arméni sloužící v turecké armádě demobilizováni a z velké části povražděni. Ženy, děti a staří lidé byli pod záminkou přesunu obyvatelstva z válečné zóny násilně přesidlováni do syrské pouště. Deportaci provázely hromadné masakry, mnoho lidí zemřelo hladem a vyčerpáním. Existuje řada důkazů o tom, že ústřední turecká vláda byla rozhodnuta Armény vyhladit a vydala k tomu příslušné rozkazy. Podle odhadů zahynulo 1,5 milionu Arménů. Avšak Turecko dodnes zpochybňuje, že by se genocidy dopustilo. Po genocidě, která připravila Arménce o většinu obyvatelstva a hlavně o výkvět národa, byla v roce 1919 zdecimovaná Arménie přičleněna mezi republiky Sovětského Svazu se všemi důsledky sedmdesát let trvajícího hospodářského a kulturního úpadku.

Krátce po vyhlášení své samostatnosti v roce 1991 vstoupila Arménie do války s Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach (v arménštině „Acrach“ neboli Černá zahrada). Ačkoli byla tato oblast historicky osídlena převážně Armény, byla kdysi Stalinem začleněn k Ázerbajdžánu a po rozpadu SSSR i mezinárodně uznána za jeho součást. Válku, která v zákopové formě tvá dodnes, v podstatě Arméni vyhráli a okupují většinu území Náhorního Karabachu. Ačkoli se mezinárodní společenství usilovně snaží mírově vyřešit karabašský problém, pro samotné Armény to až natolik velký problém není. Co všichni Arméni považují za klíčové pro svoji budoucnost, je získání svého národního symbolu, hory Ararat, která byla po genocidě Arménů po první světové válce začleněna do území Turecka. Problém (dnes tureckého) Araratu spočívá v tom, že na něm přistál praotec Noe a tento fakt se ocitl jak v Bibli, tak v Koránu.

Arménská diaspora usilovně lobuje aby parlamenty jednotlivých států přijaly usnesení o skutečnosti, že se v roce 1915 jednalo o genocidu. Tento deklarativní zákon přijalo minulý rok Slovensko a již dříve například parlamenty Francie, Belgie, Itálie, Kanady, Ruska, ale i Evropský parlament nebo OSN. Až do návštěvy Arménie jsem nerozuměl tomu, proč jsou tato deklarativní usnesení o sto let staré genocidě Arménů přijímána. Spíše jsem to přičítal jakési snaze položit překážku vstupu Turecka do Evropské Unie. Arméni na to však mají jasný názor. I když dnes nevznášejí proti Turecku žádné územní nároky (a do války s Tureckem si na rozdíl s Ázerbajdžánem netroufli), uznání genocidy evropskými státy je pro ně prvním krokem k navrácení Araratu. Není to mezinárodně moc fér, ale ani druhá strana se nechová korektně.

V Turecku se o genocidě nemluví vůbec, ba co víc, podobné téma je zakázáno otvírat. Historicky je popsáno, jak turecká vláda vydala ke genocidě v roce 1915 rozkazy, ale vědoma si dosahu svého činění, připravila podklady, které genocidu měly když ne vyvracet, tak alespoň zpochybňovat. Celou situaci ilustruje příběh spisovatele Orhana Pamuka, jehož kniha „Sníh“ získala v loňském roce řadu mezinárodních ocenění. Pamuk v rozhovoru pro jeden švýcarský časopis řekl: „V Turecku bylo zabito třicet tisíc Kurdů a jeden milion Arménů a nikdo kromě mě o tom nemá odvahu mluvit.“ Když byl za tato slova v Turecku obviněn za „urážky tureckosti“ a hrozí mu až tři roky vězení, zopakoval své (historicky pravdivé) tvrzení při přebírání Ceny německých knihkupců ve Frankfurtu: „Opakuji, že jsem nahlas a jasně řekl, že v Turecku byl zabit jeden milion Arménů a třicet tisíc Kurdů a jsem velmi rád, že se poprvé za devadesát let zahájila veřejná diskuse o vyvražďování Arménů v Turecku.“ Trochu paradoxně je dnes proces s Orhanem Pamukem sledován jako lakmusový papírek ověřující připravenost Turecka na vstup do Evropy.

Pozoruji regulérnost průběhu voleb a referend v nejrůznějších postkomunistických zemích již deset let, ale tak totálně zfalšované referendum jako v Arménii, jsem ještě neviděl. Ústavní změny, o kterých se v referendu rozhodovalo, navrhla Rada Evropy a měly omezit pravomoci dosud všemocného prezidenta. Prezident a vláda nakonec změny přijali a v masivní kampani volbu ANO podpořili. Roztříštěná opozice referendum bojkotovala. Problémem byla podle ústavy nutná nadpoloviční volební účast voličů. Když se po poledni ukázalo, že k volebním urnám dorazilo pouhých 10% voličů, někdo nahoře vydal pokyn a volební komise začaly (tajně) podepisovat nepřítomné voliče a doplňovat za ně volební lístky do uren. Při nepřítomnosti opozice ve volebních komisích (bojkot) bylo však těžké získat o této manipulaci důkaz. Ten poskytly večer otevřené volební urny. ve kterých ležely „paklíky“ přeložených hlasovacích lístků nedorazivších voličů. Zřejmě poprvé v historii byly volby zfalšovány v zájmu Rady Evropy. Jiný kraj, jiný mrav.

Tomáš Jirsa,senátor.