Složité cesty spravedlnosti v Kosovu

Kosovo tedy zůstává i nadále formálně součástí Srbska, fakticky je ovšem zcela ovládané albánskou částí obyvatelstva. Místo srbské vlády jej spravuje mise OSN, na klid v Kosovu, tedy bezpečnost srbské menšiny, dohlíží jednotky Severoatlantické aliance pod označením KFOR (Kosovo Force).

Co se vlastně v této historicky srbské provincii stalo? Od nepaměti se na tomto území střídala srbská a albánská populace. Koncem 17.století nastává další masová emigrace srbského obyvatelstva a kolonizace albánskými muslimy. Naopak, v první polovině století dvacátého dochází opět k masivnímu osidlování Srby. V důsledku nepokojů předcházejících rozpadu Jugoslavie opět Srbové z Kosova odcházejí. Tehdy Albánci vyhráli nad Srby populační válku - porodností a dostěhováním z Albánie přečíslili Srby na území Kosova. Na počátku devadesátých let se srbská vláda násilně pokusila o srbizaci oblasti, což vedlo k částečné emigraci albánského obyvatelstva, ale hlavně k růstu napětí. A když se Srbsko po válce na Balkáně ocitlo v mezinárodní izolaci a bylo bombardováno NATO (1999), kosovští Albánci využili příležitosti a násilně vystěhovali naprostou většinu nealbánského obyvatelstva z Kosova.

Bylo vyhnáno přes 250 000 nealbánců, bylo zničeno přes 50 000 nealbánských domů, které byly předtím vypleněny a dodnes jsou v troskách. Majetku, především polností nealbánského obyvatelstva, se zmocnili členové albánské etnické komunity. Tu dnes tvoří nejen původní kosovští Albánci, ale i několik set tisíc Albánců dosídlených ilegálně z Albánie. Odhad OSN z roku 2005 činí až 800 000, což je jeden z důvodů, proč dodnes nejsou správní orgány OSN v Kosovu schopny provést regulérní sčítání kosovského obyvatelstva. Bylo zničeno kolem 130 kostelů a klášterů, mnohé z 11. až 14. století. Původních cílů stanovených rezolucí č. 1244 OSN (tzn. obnovení multietnické demokratické společnosti na území Kosova) nebylo ani po sedmi letech správy OSN na Kosovu a v Metochii dosaženo. O bezpečnosti pro etnické menšiny se nedá mluvit.

Je těžké hledat spravedlnost ve válce na Balkáně. Zvláště, když její kořeny jsou ve staletých etnických sporech, které snad ani nemůžeme pochopit. Srbové se na její rozpoutání podíleli největší měrou a jejich zločiny jsou dodnes souzeny v Haagu. Ostatní národy bývalé Jugoslavie jim oplatily stejným a pravděpodobně větším metrem. Myslím, že srbský národ není potřeba dále trestat. Plán OSN na odtržení jihosrbské provincie Kosovo i Metohija od Srbské republiky a udělení samostatného statusu Kosova podle mého názoru odporuje všem uzavřeným mezinárodním dohodám. A Srbové by tento krok samozřejmě vnímali jako obrovskou osobní křivdu a je otázkou, zda by to nedestabilizovalo srbskou společnost. Srbsko je dnes demokratický stát, člen Rady Evropy a dalších mezinárodních institucí a není možné mu direktivně odejmout historickou část jeho území. Srbští představitelé Kosovu navrhují nejrůznější formy autonomie, nikoli však samostatnost. Dobře si uvědomují (a já také), že samostatnost Kosova je dalším krokem k vytváření „velké Albánie“, územnímu snu většiny Albánců. Kdo byl v Kosovu, ví, že na stožárech u vládních budov nevlají žádné „kosovské“ vlajky, ale vlajky albánské. Podle stejného principu by pak mezinárodní společenství muselo dát samostatnost všem, kdo samostatnost a odtržení požadují. Proč ne Baskům, Čečencům, ale i rusům v Jižní Osetii nebo odtrhnout Podněstří od Moldavie? Příkladů najdeme v Evropě dost.

Nemám nic proti Albáncům či Albánii. Oceňuji jejich sekularizovaný politický systém v muslimském prostředí či balkánské nadšení pro USA. Ale nevidím žádný důvod dávat jim část Srbska. Dostane-li Kosovo samostatnost, bude to historická chyba, která podnítí další separatistické požadavky (nejen) v balkánském výbušném regionu