Jugoslávie anebo Srbsko a Černá Hora?

Jugoslávie patřila za komunismu opravdu ke špičce zemí východního bloku s nádechem „západu“. Paradoxně je toto bývalé „prvenství“ dnes jednou z překážek jejího rozvoje. Zatímco ve většině ostatních zemí bývalého východního bloku převládá mínění, že komunismus nestál za nic a je třeba budovat demokracii a tržní hospodářství, lidé v Jugoslávii vzpomínají na „zlaté“ komunistické časy. A když dnes mohou a chtějí budovat nový režim, nemohou se odtrhnout vzpomínek na ten minulý se všemi důsledky: Privatizace ještě téměř nezačala, většina podniků, ale i hotelů a restaurací je ve státním vlastnictví se všemi důsledky, které známe z naší transformace. Nefungující služby, zavřené podniky, domy jsou neopravené, nepořádek. Zejména poté, co se země celá devadesátá léta zmítala ve válce a vnitřních problémech, dnes, na počátku třetího tisíciletí, nejenže ztratila svůj bývalý náskok, ale válkou a hospodářskou a politickou izolací klesla o desetiletí zpět. „A když už se po deseti letech zdálo, že to nemůže být horší“, vysvětluje nám své pocity řidič, „tak nám NATO naházelo bomby na Bělehrad. Proč?“ A naše překladatelka, studentka, dodává: „Miloševiče jsem neměla nijak ráda, ale po bombardování jsem ho začala milovat a nenávidět Američany.“ Vzhledem k tomu, že Haag žádá i vydání současného srbského prezidenta Milana Milutinoviče, pozitivní náladě v zemi to nepřidává. Mnohokrát jsem si v řadě dalších rozhovorů potvrdil, že většina Srbů si ještě nepřipustila svůj podíl na rozpoutání války v regionu. Ostatně, v roce 1999 vybombardované budovy v centru města se neopravují a lidé kolem nich denně chodí? Řada zahraničních pozorovatelů si myslí, že to není pouze nedostatek peněz, ale i trochu záměr.

V centru Bělehradu mne překvapí tisíce potulných psů v ulicích, ale když na to poukazuji, Srbové se pouze usmívají. „Máme jiné problémy. Každý den se třetina autobusů městské dopravy se večer nevrátí do garáží, protože se po cestě porouchají. V noci se opraví a druhý den je to stejné. V nemocnici myjí novorozeňata v mísách na polívku a nedávno spadl na doktory strop, když operovali. Kdyby norská vláda nevěnovala Bělehradu dvě sanitky, neměl by lidi do nemocnice kdo vůbec vozit. Situace je opravdu zoufalá“, líčí situaci současného Bělehradu sekretář Svazu měst a obcí Jugoslávie Djordje Stanicic. „Největší problém jsou ale uprchlíci. V každém městě v Jugoslávii jich žije 10 až 20 % obyvatel. Představte si to v kterémkoli městě v Čechách, že Vám najednou přibude 20% obyvatel“, dodává Stanicic. Uprchlíci jsou opravdu všude a zvyšují nezaměstnanost v zemi až na 40%. Rozděluji se na dva oficiální statuty, „vnitřní uprchlíci“ (např.uprchlíci z Kosova) a „uprchlíci“ (z Bosny a Herzegoviny a Chorvatska). A mezi tím kočující a žebrající Romové, bez jakéhokoliv statutu. Po celé zemi působí stovky organizací z celého světa, které se uprchlíkům snaží pomoci a opravdu pomáhají. Od vydání Miloševiče do Haagu se ukončila izolace Jugoslávie a do země začala proudit mezinárodní pomoc. Udělalo se hodně, situace je však opravdu složitá.

Nádhernou přírodou, mezi horami a podél kaňonů s průzračnou řekou Morača přijíždíme do čtyřicetitisícového města Berane, kde bude náš dvacetičlenný mezinárodní tým kontrolovat průběh voleb. Sami obyvatelé nazývají toto město „ztracené“. Největší podniky (papírna a mlékárna) před lety zkrachovaly, nezaměstnanost je okolo 40% a rozpočet města se spotřebovává na uprchlíky. Na výstavbu tolik potřebné skládky odpadků, které se proto válejí všude kolem, na výstavbu márnice nebo opravy silnic nezbývají peníze. S průměrným platem 150,- EUR za měsíc a cenami jako v Čechách si ani ti co mají práci nemohou vyskakovat.

Obyvatelé Černé Hory ve volbách potvrdili trvající problém. Vysoká účast voličů (70%) a volební výsledky ukazují, že obyvatelé Černé Hory jsou rozděleni na dva tábory: Zůstat ve svazku se Srbskem, tedy v dnešní Svazové republice Jugoslávii, či se osamostatnit a ze šestsettisícové země udělat „jihoevropské Švýcarsko“. Evropa se snaží ze všech sil snaží pomoci udržet nějaké soustátí Srbska a Černé Hory, protože by v případě jejího odtrnutí mohlo pokračovat další „dělení“ bývalé Jugoslávie : Kosovo či Vojvodina. V těchto regionech jsou separatistické tendence potlačeny buď mezinárodními vojáky či euroatlantickými dotacemi, popřípadě obojím.

Že je situace nejasná i pro místní, dokládá i malý průzkum. V restauracích a na ulici města černohorského města Berane, jsme položili otázku řadě místním lidem, jak se jejich země vlastně jmenuje: Svazová republika Jugoslávie nebo Federace Srbsko a Černá Hora, jak bylo vládami obou států (na diplomatické „doporučení“ a „pod dohledem“ EU) podepsáno v březnu 2002. Lidé odpovídali Federace Srbsko a Černá Hora, což ale není pravda, protože dohoda ještě nebyla ratifikována všemi parlamenty a tak zatím stále platí název Jugoslávie. V již zmíněné březnové dohodě se vlády Černé Hory a Srbska zavázaly, že se na tři roky zdrží jakýchkoli snah po dělení a samostatnosti. To politickou situace výrazně zklidnilo. Do jaké míry jsou však tyto velmi samostatné státy ochotné fungovat společně, se však těžko hledá odpověď. Obě země již mají opravdu málo společného. V Srbsku platí Dinár, v Černé Hoře je státním platidlem EURo. Do Srbska potřebujete víza, Černá Hora jednostranně zrušila vízovou se všemi státy. Atd., atd.

Je potřeba poznamenat, že chudá a přežitou krizí zmítaná země je velmi bezpečná. Lidé si uvědomují, že jedno z mála na čem mohou stavět je turistika a nebezpečnou zemi by si za turistický cíl nikdo nevybral. Kriminalita nepřevyšuje běžnou evropskou úroveň, nekrade se víc než jinde, možná i méně, protože není co). Generální problém představuje poměrně snadná registrace v Evropě kradných aut. „Na dovolenou jeďte do Černé Hory“ hlásal plakát jedné pražské cestovní kanceláře, pod který někdo připsal: „vaše auto už je tam“. Černohorského pobřeží jako by se výše uvedené problémy vůbec netýkaly. Na pobřeží v rekreační městečku Budva vyhrává až do noci několik hudeb, stovky restaurací a barů praskají ve švech. Historické centrum je nádherně opravené a plné obchůdků se zbožím z celého světa. Hotely napustily bazény a soukromníci větrají apartmány. Je polovina května a turisté začínají přijíždět. V teplém odpoledni vlézají do nádherného azurového moře první nedočkavci. Ceny jsou zhruba o 50% vyšší než v ostatní části země, ale turisté je za tu krásu rádi platí. Ve městech na pobřeží také nejsou uprchlíci a ani žebráci. Policie nevpouští na pěší zónu podél pobřeží žádná auta, aby turisté nebyli rušeni. Dělníci zarovnávají poslední záhonky a zametají poslední nečistoty. Pobřeží je nádherné a turistu problémy současné Jugoslávie nemusí trápit.

Tomáš Jirsa, Bělehrad, Berane, Budva, Jugoslávie