Ázerbajdžan

Opozice předem prohlásila volby za zfalšované a po vzoru Gruzie a Ukrajiny ohlásila pokus svrhnout prezidenta Alieva. Ten převzal „klanové“ prezidentství v roce 2003 po svém otci, tehdy posledním žijícím členu Brežněvova UV KSSS. Pravdou je, že zejména předvolební kampaň, kde prezident (a zároveň předseda vládnoucí strany) zaujímal 97% vysílacího času měla daleko k evropským standardům. Zbylá tři procenta zaplnily opoziční strany, ale polovina z tohoto vysílacího času byla věnována negativní kritice těchto stran. Rovněž zatčení manažerů volební kampaně dvou opozičních stran několik dní před volbami nemělo s demokratickým politickým bojem nic společného. Existující a ve volbách soupeřící politické strany v Ázerbajdžánu však nefungují na myšlenkových nebo programových principech, ale na základě rodinných klanů. Z evropského hlediska se tak jedná pouze o hru na demokracii, nicméně existuje předpoklad, že naučí-li se lidé svobodně a tajně volit, opravdové politické strany mohou v budoucnu uspět.

Příjmy z těžby ropy jsou přeci jen v zemi vidět. Centrum hlavního města Baku žije jako kterákoli světová metropole. Široké pěší zóny lemují obchody všech světových značek, MacDonalda najdete hned na hlavním fondánovém náměstí, všude korzuje plno lidí utrácejících peníze. Mezi tím vás však tahají za rukáv žebrající děti, vzduch je nesnesitelně prosycen spalinami ze starých ruských aut a vejdete-li do boční ulice, dláždění se změní na rozbité chodníky. Osídlení oblasti má tisíciletou tradici a tak i historické centrum hlavního města je pomalu opravováno a stovky krámků s koberci, starožitnostmi a nejrůznějšími suvenýry vítají turisty. V Baku jsme prožili i konec Ramadánu, největšího islámského svátku, ale že by místní mešity byly plné jsme si nevšimli. Také zahalených muslimských žen není moc vidět. A když už jsme jednu na promenádě okolo Kaspického zálivu potkali, vedla za ruku dvě malé děti v bundičkách s americkými nápisy.

Samotné volby jsem odletěl pozorovat do provincie Nachičivan. V důsledku války o Náhorní Kačabách je tato část Ázerbajdžánu dosažitelná pouze letadlem a její obyvatelé situaci právem nazývají „blokádou“. Válka mezi Arménií a Ázerbajdžánem o Náhorní Karabach, hornaté území osídlené především Armény, začala v roce 1992 a trvá v podstatě dodnes. Arménie dnes kontroluje (okupuje) asi 20% mezinárodně uznaného Ázerbajdžánského území. Válka si dosud vyžádala 30 tisíc mrtvých a 800 tisíc ázerbajdžánských uprchlíků z Náhorního Karabachu a 300 tisíc arménských uprchlíků z Ázerbajdžánu. Další tragédií je, že tisíce uprchlíků dodnes žijí ve stanových táborech. Mezinárodní společenství se usilovně snaží vyřešit toto ohnisko konfliktu, zatím se však nedaří najít rovnováhu mezi požadavkem územní celistvosti (Ázerbajdžán) a právem na sebeurčení Arménů v Náhorním Karabachu (samostatností tohoto území nebo jeho připojením k Arménii). Na rozdíl od mezinárodních institucí však místní obyvatelé mají na řešení karabašského konfliktu jasný názor: „Je potřeba zbohatnout, postavit silnou armádu a Armény vyhnat.“

Nachičevanská autonomní oblast (340 tisíc obyvatel) je místem skal a hor nejrůznějších tvarů se zemědělskými políčky v údolích. Na obě strany silnice do historického města Ordubachu jsou vidět zasněžené vrcholky hor. Z jedné strany iránských, z druhé strany arménských. Vztahy s oběma zeměmi jsou však chladné. Válka s Arménii do ní znemožnila vstup a nově zavedená víza zas zkomplikovala cesty do Íránu. Většina populace tak pracuje v Turecku, Rusku či létá na týden do Baku. Lidé v oblasti žijí z toho, co si vypěstují a cizinec se sem téměř nedostane. Tři dny jsem tak žil s doma pečenými plackami, na ulici pečenými šašliky a medem s ořechy jako zákusky. Elektřina jde přes den sporadicky a definitivně vypíná v sedm večer. Po totálně rozbitých venkovských cestách se stejně v noci nedá chodit. Život, který nám připadá romantický a v souladu s přírodou je však velmi tvrdý.

I když mezinárodní organizace proběhlé volby tvrdě kritizovaly, jsou platné. Vedení země se proti pokusům svrhnout prezidenta pojistilo rozmístěním ozbrojených vojáků v ulicích a vyhlášením vysokých trestů pro demonstranty. Všichni političtí analytici se však shodují na tom, že násilnou výměnou vedení by byl pouze jeden rodinný klan vystřídán jiným. A země by se mohla propadnout do chaosu, což si nikdo nepřeje. Demokratický svět tak nemá jinou možnost než znovu investovat do školení místních politických stran, do osvěty a pomalu působit na demokratizaci a liberalizaci těchto zemí.