Uznání Kosova nás v očích Srbů velmi poškodilo

Jaká je dnes v Srbsku situace? Šedesát procent obyvatel podporuje evropskou integraci, vláda i většina v parlamentu je proevropská, ale faktická pozitiva z tohoto postoje srbští občané zatím nepociťují. Snad nejvíce je trápí vízová politika vůči všem zemím evropské unie. Osmdesát procent studentů srbských vysokých škol nikdy nenavštívilo žádnou cizí zemi. Zrušení víz pro země EU je prioritou všech srbských vládních stran. Pravděpodobně i České republiky, nikoliv však všech zemí EU. Například Holandsko podmiňuje svůj souhlas se zrušením vízové politiky vydáním všech válečných zločinců do Haagu. Z padesáti vyžádaných podezřelých zbývá vydat již pouze dva: generála Ratka Mladiče a vůdce chorvatských Srbů Gorana Hadžiće.

Vydávání válečných zločinců do Haagu je Srby pociťováno také jako ne zcela spravedlivé. V sousedním Kosovu se současný premiér Thaci prokazatelně podílel na vraždách Srbů, avšak jeho vydání do Haagu pro nedostatek svědků není požadováno, to samé platí pro některé chorvatské generály. I v jejich případě bylo několik svědků zabito a ostatní rychle ztratili paměť. A Bosna odmítá vydávání svých občanů cizím soudům vůbec. Lze říct, že Srbsko s haagským tribunálem spolupracuje ze všech post válečných zemí nejlépe – a jeho lidé jsou tím pádem také nejvíce trestáni. I nezávislé zdroje potvrzují, že příběh doktora Šešelja, který je již sedm let vězněn v haagské věznici, aniž by mu bylo cokoliv prokázáno, je z hlediska soudu minimálně problematický. Nacionální Srbská radikální strana si dokonce dr. Šešelja zvolila za svého předsedu a v rámci předvolební kampaně jeho tvář vzhlíží ze všech billboardů na srbskou veřejnost jako relativizování haagského soudu.

Vytvoření a uznání samostatného Kosova je snad nejbolestivějším problémem současného Srbska. A každé další mezinárodní uznání tohoto státu roztrpčenost Srbů jen prohlubuje. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že nás uznání samostatného Kosova v očích Srbů velmi poškodilo. Situaci trochu zachránil prezident Klaus, který se s rozhodnutím vlády veřejně neztotožnil. Neberme to na lehkou váhu. Srbové si vždy přátelství s českým národem vážili a uznání Kosova berou svým způsobem za zradu. Srbsko se však trváním na územní integritě s Kosovem ocitá ve schizofrenní situaci. Vzdát se ho nemůže, ale vstoupit s ním do Evropské Unie také ne. Jeden z argumentů proti zrušení vízové povinnosti je také skutečnost, že kosovští Albánci mají srbské pasy. A o bezvízový styk s kosovskými Albánci Evropská Unie nestojí. Nicméně, na tento argument Srbové odpovídají: A proč jste je tedy uznávali? Skutečnost však leží ještě někde jinde. Realističtí (pragmatičtí) srbští politici si uvědomují, že je Kosovo ztraceno. Ale kdo to první řekne nahlas, spáchá politickou sebevraždu.

Život v Srbsku se pomalu zlepšuje. Bylo uzavřeno několik obchodních dohod s EU, nezaměstnanost klesla na 15%, radikální nálady a touha po odplatě je snad minulostí. Mezi veřejností však narůstá pocit, že Evropská unie nejedná se Srbskem upřímně. V centru Bělehradu zůstávají jako memento nedotčené ruiny vybombardovaného ministerstva obrany, generálního štábu a srbské televize. Je to připomínka války, anebo připomínka toho, kdo bombardoval?

Hospodářské noviny, 3. června 2009