Albánie jako zamyšlení o globálním světě

V letadle jsem dostal noviny s vánočním poselstvím papeže proti všem válkám na světě. Komentáře se shodovaly v souhlasu, že papežovi přísluší starost o svět, který mu vlastně nábožensky nepatří (válka v Iráku či nekončící konflikt Blízkém východě). A kniha „nejvýznamnější“ Češky M.Albrightové, kterou mi přítel nadělil pod stromeček, vypovídá na pěti stech stránkách o potřebě pomáhat lidem na celém světě.

Každý z nás se pokouší nějakým způsobem udělat svět lepším. Pravděpodobně adoptování dítěte „na dálku“ v Indii či Africe, které se stalo v Čechách populární, pomůže světu více než moje cesty na Balkán. I z Bible nám Ježíš vzkazuje, že „cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mě jste učinili“.

Co dělám na Balkáně, když pozoruji (chcete-li kontroluji) volby či se podílím na komunálních rozvojových programech? Vyvážím demokracii. Rada Evropy a OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě) mne vysílá do těchto zemí jako reprezentanta demokratické země, člena euroatlantické aliance a za pár měsíců občana Evropské Unie. Mluvím o nás, o deseti milionech Čechů. Tak jako jsme my v minulosti vzhlíželi k Západní Evropě a očekávali (a dostávali) od ní pomoc, tak dnes obyvatelé Balkánu čí postsovětských republik vzhlížejí k nám.

Moje působení na Balkáně je pravděpodobně tím nejmenším kolečkem v mezinárodním diplomatickém stroji, ale když jsem tu možnost dostal, využívám ji. A je tu ještě jedna úžasná věc, i když to může znít jako fráze: cestování a poznávání cizích zemí dává možnost nahlížet na domácí problémy s potřebným odstupem. Sednete do letadla a za dvě hodiny vystupujete v nejchudší zemi Evropy, kde 25% obyvatel žije pod hranicí bídy.

Do Albánie jsem se vracel po dvou letech a tak jsem byl ušetřen toho šoku, který zažije každý středoevropan při první návštěvě. Po letištní ploše již nebloumali potulní psi a těch dvě stě metrů od letadla k odbavovací hale jsme již neabsolvovali pěšky, ale vezl nás stařičký italský autobus. Pokrok, který Albánie za ty dva roky zaznamenala pocítí návštěvník ihned : od letiště do hlavního města vede prvních deset kilometrů albánské dálnice. Z tisíců tun odpadků, které lemovaly cesty, již opravdu velká část zmizela a všechny fasády v centru Tirany jsou vymalovány zářivými barvami. Je kolem toho v Tiraně velká diskuse: nový starosta Edi Rama, umělec, utrácí většinu městského rozpočtu na opravu a barvení fasád, nikoli na totálně zanedbanou (či neexistující) technickou infrastrukturu. Měli jsme audienci u starosty a z jeho hlediska má pravdu, čisté centrum je něco, co je vidět a voliči to ocení.

Albánie se stále vzpamatovává z nejtvrdšího totalitního režimu, který v ní vybudoval po druhé světové válce Enver Hodža. Země byla totálně uzavřená a o hospodářské situaci hodžova režimu vypovídá i to, že ještě v roce 1990 neměl nikdo v Albánii soukromé osobní auto ani motocykl. Lidé tehdy vstávali ve čtyři ráno a šli si stoupnout do fronty na mléko, které (možná) přivezli v sedm. Očekávání Albánců po jejich revoluci v roce 1991 se zdaleka nenaplnily a Albánii zasáhly další problémy. Bezvýchodná je masivní a stále pokračující emigrace inteligence ze země. Obrovským problémem byl krach tzv. pyramidových her v roce 1997 (institucionalizovaná obdoba našeho letadla), do nichž investovala veškeré peníze většina obyvatelstva. Statisíce ožebračených občanů tehdy vzaly útokem sklady zbraní a následně vše, co jim přišlo pod ruku. Zlepšující situaci srazily k zemi rozsáhlé záplavy v září 2002. I když je dnes Albánie relativně bezpečná země, tři v loňském roce ztracení (mrtví) čeští turisté mluví za vše.

Průmysl se naprosto rozpadl. Albánie začínala prostě znovu, opravdu od nuly. Je vidět tisíce rozestavěných staveb, před dvěma lety všudypřítomné kiosky a pouliční prodavači se stěhují do nově vybudovaných obchodů. Lidé zvelebují své malé majetky, ale vůbec se nestarají o okolí. A tak vedle poměrně pěkných (i luxusních) obchodů a restaurací najdete hromady odpadků nebo odkryté kanalizační šachty. Na stavební boom navazuje neuvěřitelný dopravní ruch. Převažují staré mercedesy, které jsou největšímu držáky na rozbitých albánských silnicích. Skutečnost, že 80% všech automobilů je kradených ze západní Evropy je notoricky známá. Pan Václav Dobeš, zástupce velvyslance na české ambasádě v Tiraně, charakterizoval Albánii jako jedinou zemi na světě, kde obyvatelé opravdu přestoupili z oslů rovnou do mercedesů.

Politická kultura v Albánii téměř neexistuje stejně tak jako vymahatelnost práva. „Jak chcete dělat obchody, když osm hodin denně nejde elektřina a vy se nikam nedofaxujete nebo nemůžete poslat e-mail“, stěžoval si sekretář hospodářské komory Fatos Hodaj.Extrémně nízká životní úroveň obyvatelstva je živnou půdou pro korupci a udržuje rozvětvenou síť organizovaného zločinu.

Albánie je součástí Evropy. Již několikrát za posledních deset let hrozilo, že lokální ozbrojené nepokoje přerostou hranice země (tj. do Evropy). V souvislosti s existencí albánského etnika v sousedních zemích (hlavně v Kosovu, Makedonie a Srbsku a Černá Hory), jde zcela jistě o problémový region. A to je důvod, proč evropské i světové instituce takovým zemím věnují mimořádnou pozornost i pomoc.

Tomáš Jirsa, Hluboká nad Vltavou.