2009»

Situace v Čečensku se bohužel nezlepšuje

Pouze únosy Evropanů či zabití čečenského prezidenta dostanou dnes tuto malou kavkazskou zemi na stránky světového tisku. Čečenci však sami sebe považují za mírumilovný národ, který vždy dobře vycházel se svými kavkazskými sousedy. Musím to potvrdit: Čečenci jsou mírumilovní lidé, zahnaní velkoruskou politikou do kouta, odkud není návratu. V druhé rusko- čečenské válce nechal Jelcin a jeho jestřábi kobercově bombardovat čečenská města a poté zemi s největší brutalitou obsadila profesionální ruská federální armáda. Zkusme pochopit, že lidé, kterým ruští profesionální vojáci vypálili dům, zabili rodinu a předtím znásilnili manželky a dcery, koupí za poslední peníze automat a jdou do hor, odkud se Rusům mstí.

května byl při atentátu zabit čečenský president Achmad Kadyrev. Komentáře mu přidávaly přívlastek „proruský president“, ale je otázkou, zda v současném Čečensku okupovaném ruskou federální armádou a spravovaném ruskou administrativou, může být někdo otevřeně protiruský. Po jeho smrti se naopak spekuluje o tom, že Kadyrev chtěl, aby zisky z prodeje ropy zůstávaly v Čečně a tím u ruského velení narazil a stal se nepohodlným. Zkuste za nejpřísnějších prohlídek propašovat na fotbalový stadion několik kilo trhavin, dráty k rozbušce a posadit presidenta přesně doprostřed.
a 22. června rebelové bývalého presidenta Aslana Maschadova sešli z hor a napadli hlavní město v sousední Ingušetii. Výsledkem bylo 98 mrtvých a 104 zraněných, včetně zabitého ingušského ministra vnitra, či dvou nejvyšších republikových státních zástupců. Nezávislý pozorovatel se samozřejmě musí ptát, jak v zemi, kde je na každých pěti kilometrech silnice vojenská kontrola (blokpost), mohla tato malá armáda rebelů projet nepozorovaně sem a tam.

Co se to v té malé kavkazské zemi děje?? Kde je problém Čečenska? Je to po staletí existující antagonismus mezi Ruskem a Čečenskem. Po dvě stě let trvající krvavé spory mezi Čečenci usilujícími o samostatnost a Rusy, kteří považují Čečensko za součást své říše.

23.února 2004 slavili Čečenci nejdramatičtější okamžik svých dějin: 60 let od chvíle, kdy je Stalin naložil do dobytčáků (tj. za války!) a přemístil celý národ do kazašských stepí do vyhnanství. Třetina Čečenců pomřela do roka, ostatní přežili s každodenní nadějí, že se budou moci vrátit zpět. Ten okamžik přišel po třinácti letech, v roce 1957, kdy Chruščov umožnil Čečencům návrat do jejich země. Vrátili se téměř všichni, vykoupili od Rusů (kteří mezitím jejich zemi osídlili) zpět své domy a znovu začali žít ve své zemi...

Začátkem devadesátých let se zdálo, že příležitost opustit rozpadající se SSSR konečně přišla. Zatímco však desítka zemí dostala samostatnost, samostatnost Čečenska nejenom že mezinárodní společenství neuznalo, ale Rusko tuto snahu krvavě potlačilo. Z pohledu Rusů existuje první a druhá Rusko-čečenská válka (1994 a 1999), z hlediska Čečenců existuje pouze jedna válka, která začala v devatenáctém století a trvá dodnes.

Aslan Maschadov, bývalý čečenský president a vůdce rebelů, posílá ze svých horských vesnic e-maily do světových agentur, kde vysvětluje svůj postup: „Náš boj je stejně legitimní jako boj proti nacistům za druhé světové války. Kdybychom měli letadla a rakety, byly by legitimní i nálety na ruská města.“ A krátce po vypsání nových presidentských voleb Maschadov vzkázal všem kandidátům na nového prezidenta, že kdo vyhraje bude jako zrádce národa také zabit.

Situace Čečny je neuchopitelná. Výše uvedený spor lze velmi těžko vyřešit. Je nutné dát ruské armádě pevné velení. Jer nutné vytvořit nezávislou čečenskou administrativu. Pravděpodobně musí dojít k nějaké dohodě s rebely v horách, protože za současného stavu mohou bojovat celou další generaci. Čečenci tomu říkají „dostat děti z hor“. Rusové se tomu brání, ale svět zná podobné případy, ať už Arafata v Palestině či historie IRA v Severním Irsku, kdy lidé nazývaní teroristy šli na dohodu a dostali oficiální funkce. Ale svět po 11.září je jinýZatím jediný existující plán Moskvy na řešení krize, podpořený mezinárodními organizacemi, bylo referendum o čečenské ústavě, která byla úspěšně přijata v březnu loňského roku. Podle plánu následovala volba prezidenta ve všeobecných volbách, měla následovat volba parlamentu a poté snad i volba místních samospráv. Celý proces se zastavil atentátem na čerstvě zvoleného (září 2003) čečenského presidenta a vrací se na začátek.

Snad nehorším problémem, který komplikuje situaci v Čečensku jsou únosy lidí, kterými si přivydělávají obě strany: jak rebelové v horách, tak federální armáda. Ostatně, že jde v Čečenském konfliktu hlavně o peníze potvrzují všichni: Čečna má ropu, byť jen jedno procento z ruských zásob, zato ale tu nejkvalitnější. V zemi probíhá obrovský obchod se zbraněmi. Prý přes ní putují drogy do Evropy. Denní život v Čečensku je nesmírně těžký. Lidé žijí s rozbitou insfrastrukturou, s nedostatkem elektřiny a vody, nefungující kanalizací. Nejhorší je však osud dětí, které se narodily v posledních deseti letech : nepoznaly nic jiného než vybombardovaná a rozbitá města. Neumí se sice podepsat, ale znají typy a ráže všech existujících zbraní. Tragédie malého kavkazského národa toužícího po samostatnosti je tragédií nejen Ruska, ale celé Evropy. Tragédií stále zůstává osud několika set tisíc lidí, kteří již deset let žijí ve válce.

Tomáš Jirsa,Golitsino, Moskva, Hluboká nad Vltavou.